Vyměřený čas

Novozélanďan Andrew Niccol je jednou z nemnoha autorských osobností současného Hollywoodu. Během uplynulých třinácti let sice natočil pouze tři filmy (Gattaca, Simone, Obchodník se smrtí), zato vždy podle vlastního scénáře. Kromě toho předběhnul dobu, když znamenitou mediální satiru o životě v televizním světě Truman Show napsal několik let předtím, než obrazovky zaplavily tzv. reality shows. Rovněž jeho nové sci-fi Vyměřený čas prozrazuje dotek vizionáře. Bohužel vizionáře, který své originální myšlenky musel zformulovat prostřednictvím opotřebovaných žánrových schémat.

Lidé v blízké budoucnosti mají zaručenou existenci jenom po dobu čtvrt století. Po dovršení dvacátého pátého roku života nejen přestanou stárnout, ale hlavně se jim z displeje umístěného na levém zápěstí začne odečítat 365 dní života. Tuto vstupní „částku“ mohou prací i méně běžnými způsoby navýšit, ale neuvážeností také zkrátit. Čas totiž plní funkci platidla. Pracuj tvrdě a budeš žít dlouho. Promrhej svůj čas popíjením v hospodě, a zemřeš mlád. Svět je rozdělen na několik časových zón. V těch nejhonosnějších žijí lidé, jimž nedělá problém utratit za večeři několik měsíců. Obyvatelé těch nejchudších si naopak dvakrát rozmyslí, jestli za šálek kávy zaplatit 8 minut.

Bohatí žijí dlouho, chudí umírají brzy. Je vysoce pravděpodobné, že dojde ke třídním nepokojům a že k nim bude mít co říct muž jménem Will Sallas (Justin Timberlake), kterého sociální nepráví právě připravilo o milovanou matku. Dveře do světa bohatých mu otevře muž jménem Henry se stovkou let na kontě a nechutí dále žít svůj vyprázdněný život. Will se kvůli náhle získanému obnosu stává psancem, jemuž jsou v patách zloději času i muži, kteří by kšeftování s časem měli držet v mezích zaručujících neměnnosti stávajícího společenského řádu (vede je Cillian Murphy). Za rukojmí si Will bere Sylvii Weis (Amanda Seyfried), dceru milionáře, který ve svých chamtivých rukou drží čas pro několik lidských pokolení.

Sociální darwinismus se potkává s faustovským motivem o touze po nesmrtelnosti na půdorysu novodobé gangsterky ve stylu Bonnie a Clyde. Jakkoli divoce to zní, film je svým tempem spíše mdlý. I když hrdinům neustálé utíká čas, sami namísto utíkání dlouze řeční. Řeší přitom témata objasňující, před čím nás chce Niccol varovat, nikoliv otázky, které jsou důležité pro správné fungování libovolného dramatu. Například proč postavy jednají tak, jak jednají. Jaké jsou jejich motivace, v jakých podmínkách žijí a proč už v nich žít nechtějí. Zřejmě to vyzní krutě, ale utrpení pracující třídy není při veškeré snaze kameramana Rogera Deakinse zobrazeno dost přesvědčivě, abychom kdovíjak toužili po úspěchu Willovy jánošíkovské mise.  

Výraz typu „teče mi do bot“ zvládá Justin Timberlake zdatně, fyzicky je na akční scény rovněž dobře vybaven, ale odhodlání změnit svět jsem mu opravdu nevěřil. Spíše než vinou jeho herectví, přesvědčivého tím méně, čím vážněji je nucen se brát, vinou scénáře. Stejně jako mlhavě charakterizovaný protagonista s neobjasněnými superhrdinskými schopnostmi jsou odbité ostatní postavy. Olivia Wilde coby Willova matka je ve filmu kvůli jednomu vtípku (ano, tomu z traileru). Výhradně do nepraktických šatů odívaná Amanda Seyfried představuje pro spád děje (okrasnou) přítěž a jediná zajímavě obsazená postava Cilliana Murphyho prodělává vývoj, který už jsme mohli v různých thrillerech o štvancích a jejich lovcích vidět nespočetněkrát.

Namísto plnokrevných, logicky jednajících postav sledujeme pobíhání uměle zkonstruovaných figurek, jejichž primárním smyslem je podpořit jistou myšlenku. Myšlenku bezesporu podnětnou, ale pro její pochopení a následné rozšíření v diskuzi s přáteli si stačí přečíst obsah filmu, případně zhlédnout trailer.