Záviš ? kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance

Karel Vachek točí filmy jako zřejmě nikdo jiný na světě. Dlouhatánské dokumentární eseje s dlouhatánskými názvy, románovým rozmachem a ambicemi postihnout celý vesmír.

Díla, jež nemají střed, ale nekonečně se rozpínají na všechny strany. Audiovizuální žvásty, které ve svém žvanění chtějí objevit pod nánosem banalit skrytou pravdu; skrze střípky zahlédnout sled všech příčin a následků a navodit nám, účastným a aktivním divákům, mystický prožitek. Vachek projevuje lásku k neúplnosti a nedokonalosti – svého vlastního vědění i formy filmu – s odůvodněním, že jen hloupí chtějí dělat věci tak, aby se jim nikdo nesmál. Tento tvůrce tvrdí, že jediné umění, které má hodnotu, je to, jež se skládá z věcí, které nás nutí žasnout, a to, jež je z „věcí směšných“, neboť jen ve smíchu není lež a víme, na čem jsme. Umění, které má vyvolávat dojetí, je podle něj „prasárna nejhroznějšího druhu“. Své předchůdce vidí ve všech nonkonformních filozofech od Sokrata přes Nietzscheho až ke Švejkovi, neboť ti všichni dovedli vykolejit lidi, kteří se s nimi setkávali, z jejich původní dráhy. Tito buřiči vědomí se snažili uniknout ze systému a vzepřít se tomu, co se očekává. Vachek na to ovšem jde filmově jinou cestou než třeba bratři Wachowští v Matrixu. Svět nevidí temně jako síť strojové nadvlády nad člověkem, ale jako chaos a karneval samotné lidské blbosti, což dokonale vystihuje heslo „Je to blbý, ale prav-da“. Vachek irituje naše smysly tím, že točí objektivem „rybí oko“ a důsledně  používá zvuk a obraz asynchronním způsobem, tj. tak, že se něco ukazuje a něco úplně jiného zní pod tím.

Od začátku 90. let autor „slepil“ prozatím čtyři filmy sdružené do tetralogie s názvem Malý kapitalista a pátý počin, Záviš – kníže pornofolku… by měl tak asi započít nějakou novou etapu. Obávám se ale, že Vachek je ve své jinakosti stále stejný, maximálně více mluví a producíruje se před kamerou. Jistě,

že je v mnohém roztomilý a v něčem inspirativní, ale rozhodně nevypovídá o naší době komplexním způsobem. Nejvíce totiž podává zprávu o poměrech mezi českými dokumentaristy, oním zvláštním druhem lidí na současné FAMU, kteří chtějí „otevírat prostor celospolečenského dialogu“, ale přitom se spokojují již dlouhá léta s žitím v intelektuálském ghettu a téměř sektářském mesiášském prostředí „zasvěcených a osvícených“. Více sympatií než pochopit základy toho, o co jim jde, již ze sebe nevydoluji.