Všichni možní sběrači a já

Málokterý z autorů francouzské nové vlny si udržel takovou filmařskou kondici jako jediná její ženská hvězda, dnes osmasedmdesátiletá Agne`s Vardová (o bolestném srovnání s její českou kolegyní Věrou Chytilovou nemluvíc). Naposled se české distribuci připomněla hraným dramatem Bez střechy a bez zákona (1985), s nímž má mnoho společného právě dokument Všichni možní sběrači a já. Prostřednictvím postavy tulačky tehdy Vardová procházela francouzským venkovem a nabídla nám jakousi ženskou, dokumentarismem dotknutou variaci Občana Kanea.

Ve Sběračích Vardová zastavuje ve venkovské i městské krajině, na burgundské vinici, na pláži, u zelného pole, zpovídajíc jejich majitele a hlavně rozličné „paběrkáře“, tuláky, nuzáky i obyčejné lidi, špičkového šéfkuchaře, squattery i jejich soudkyni, umělce tvořícího z materiálu nalezeného na skládce, intelektuála, který považuje vybírání popelnic za součást každodenního života...  Nejde jen o výpověď o proměně sběračského fenoménu, jejž legalizoval už středověk a jehož prostřednictvím autorka bez zloby a hořkosti charakterizuje moderní přesycenou společnost. Takový sociální dokument by – přiznejme si – nebyl příliš záživný. Vardová však jde mnohem dál, když se zas a znovu vrací k historickým malířským plátnům a freskám a především k sobě samotné: charakterizuje se jako sběračka filmových obrazů a informací. Kamerou i slovy (neboť film opatřila vlastním komentářem) začleňuje svůj životní příběh do příběhů nejrůznějších sběračů z nutnosti i pro potěšení. Digitální kamera jí umožňuje být hravá i velmi osobní: nejvíc mi sevřela srdce fantasticky nastříhaná sekvence, v níž věcně pozoruje sama sebe jako starou ženu, kořist blížící se smrti. Sledujte autorskou filmařinu par excellence: „To je teď můj projekt: jednou rukou filmuji svou druhou ruku.“