4 věci

Kdoví, proč povídkový soubor 4 věci začíná miniaturou Test Václava Švankmajera. Je sice spřízněn tématem „ve starých věcech je nastřádaný život“, ale jinak se autorův přístup ode všech ostatních příspěvků liší natolik zásadně, že ty pak můžou mnoha divákům přivodit zklamání. Test má totiž jasnou zápletku, napětí a pointu. Navíc připomíná něco mezi Lynchem a Terminátorem. To vás navnadí k domněnce, že podobně gradované a jasně „čitelné“ budou i další kousky. (80 %) Jenomže, pak nastoupí škola „současného českého dokumentu“, tj. takové až sektářsky divné snímky, v nichž se obvykle aranžují autentičtí účastníci malých či velkých dějin do nových, uměle vytvořených situací, a autor takovéhoto „hravého myslivého dokumentu“ pak do dotyčných obětí a objektů zájmu šťouchá ne-li přímo klacíkem, tak protivnými slovními výpady a nutí je reagovat. Předpokládá se, že kontrast připravenosti a spontánnosti bude působit na každého jednotlivého diváka tak, že si sám prožije svůj vlastní, „jiný film“, že bude spolupracovat, ale zároveň bude mít odstup, a také bude hravý a myslivý. Něco takového se ovšem (i v případě otevřených diváků) může zdařit jedině tehdy, pokud autor vymyslí dostatečně nosný a nápaditý kontrast. Motocyklení Markéty Válkové ho nemá. Jestli veteráni motocyklových závodů zvládnou znovu vylézt na motorku, není příliš palčivý či komický motiv a efekt „jak ten život neúprosně uplývá“ vyznívá slabě. (40 %). Následující Věci Marty Hrubé už nacházejí dobrou konfrontaci. Dvě autorčiny babičky se vyznačují rozdílným vztahem k domácí veteši: jedna ji sbírá, druhá vyhazuje. Freud by to asi popsal jako symptomy orálního a análního stadia ve vývoji osobnosti (někteří lidé jsou úzkostlivě pořádní, jiní mají požitek z bince), autorka ale problém přímo nepojmenovává a nechává volné působení oběma ženám. Ať už jste anální nebo orální, donutí vás to přemýšlet o pohledu na život lidí „opačného stadia“. (60 %) Závěrečný Deník babičky Němcové od Jana Gogoly ml. obsahuje nejvíc kontrastů a hravosti, nicméně jakkoli záměrně se tu pracuje s monotónností, těžko se po půlhodině zbavit dojmu, že nehotovost díla by měla být automaticky výzvou. (60 %). Syndrom „školní dílny“ a „cvičení“ totiž místo studentské nevázanosti někdy naopak navozuje spíš akademický dojem.