Po hlavě do prdele

Byla by chyba snažit se popisovat děj nového českého filmu Po hlavě do prdele. Nevypráví totiž chronologicky, nýbrž postupně z pohledů tří postav: Třináctiletého Tomáše Vohnouta (který právě udělal stejně staré spolužačce Madoně dítě), paní Vohnoutové (která je členkou náboženské sekty a právě zachránila neznámou slečnu před sebevraždou) a pana Vohnouta (kterého všichni včetně rodiny mají za neschopného blba, ale on je ve skutečnosti elitní nájemný vrah). Jejich příběhy se postupně „doplňují, proplétají a končí o štědrovečerní večeři“.

Předchozí slova byla v uvozovkách, protože jsou opsána z presskitu distributora, který by si pravděpodobně přál, aby film takto působil. Při obrovském množství špatně napsaných (a pravděpodobně výrazně prostříhaných) zápletek a podzápletek je problém mnohé zvraty a narážky vůbec pochopit (např. až po poslechu rozhlasové reklamy mi došlo, že postava Veroniky Žilkové chodí v kovbojském klobouku asi proto, že je fanynkou zpěvačky Madonny (s dvěma „n“), a proto asi pojmenovala dceru Madona (s jedním „n“). A také jsem si nevšiml, že by se ve filmu vyskytovala nějaká štědrovečerní večeře či že by se nějaká jeho část odehrávala o Štědrém večeru.

Zůstaňme ještě chvíli u presskitu. Ten se rétoricky ptá: „Co se stane, když se třináctiletý kluk zamiluje do své spolužačky?“ A představte si, že ono by mě to možná opravdu zajímalo! Nicméně z filmu se to nedozvím. Tam dá Tomáše a Madonu dohromady jejich kamarád, oni se spolu hned vyspí (aby Tomáš zjistil, jestli není gay), dívka otěhotní a oba spolu utečou z domova. To vše se odehraje během pár úvodních minut filmu, načež se o těch dvou už nic nedozvíme.

Ještě šílenější je absence dějového oblouku v případě Madonina bratra (Jiří Mádl). Ten se ve filmu objeví jen na okamžik v úvodu, aby s nožem v ruce oznámil matce, že by chtěl mít „její hlavu naloženou v lihu a každý den jí říkat, jak je blbá“, načež zmizí, aby se do závěrečných titulků už neobjevil. A to je uveden mezi hlavními hereckými představiteli!

Oba předchozí odstavce jsou jen ilustrativní a symptomatické pro celý film. Můžeme se samozřejmě dohadovat, nakolik byl scénář od počátku nepodařený a nakolik ho zmasakroval režisér. Ale vzhledem k tomu, že obě tyto funkce zastával stejný člověk, je bez debaty, že za tristní výsledek zodpovídá jen a pouze Marcel Bystroň (Cabriolet).

Z dějové osy filmu zůstalo strašlivě ohlodané torzo s mnoha nejasnostmi a nelogičnostmi (Ondřej Vetchý chodí celkem klidně po svých chvíli poté, co mu při mučení byly rozdrceny prsty na nohou, kolena a varlata), které divákovi brání pochopit, proč se co vlastně děje (nezapomínejte, že děj není vyprávěn chronologicky!), natož aby mohl uvažovat o motivaci postav. Někam se vytratil i humor. Zaznamenal jsem přibližně tucet pokusů o vtip a jednomu z nich jsem se mírně uchechtl, což je na film, inzerovaný jako „komedie“, proklatě málo. To ale zdaleka není všechno.

Dokážu si živě představit, jak v prvním návrhu scénáře stálo černé na bílém „následuje krvavý masakr v chatě“, „následuje legrační scéna natáčení porna s praštěnou slovenskou režisérkou“ nebo „následuje brutální přestřelka u mafiána doma“ či něco dalšího drsného, černohumorného, šokujícího, tarantinovského. Výsledek tak ovšem nevypadá a film Po hlavě do prdele je vzácně nepodařený jak z hlediska scénáře, tak z hlediska řemeslné zručnosti. O to smutnější je, že režisér je zřejmě pyšný na to, co vytvořil, protože nám některé akční scény pouští ve zrychlených flashforwardových sekvencích i dvakrát předtím, než k nim dojde.

V některých filmech má jistě opodstatnění, že kamera v průběhu záběru mění tempo. Jistě má někdy smysl nepředkládat děj chronologicky. A určitě je mnoho filmů, ve kterých má logiku různé barevné tónování scén. Možná existuje i nějaký film, kde v průběhu děje občas zcela zmizí obraz, dlouhé vteřiny posloucháme pouze hudbu a nepůsobí to dojmem, že jde o poruchu. Po hlavě do prdele ovšem takovým filmem není a všechny zmíněné „vychytávky“ (a mnohé další) jsou v něm naskládány naprosto náhodně, nemají opodstatnění ani souvislost.

I herci jsou téměř bez výjimky strašní. Občas za to může už casting, občas to vypadá, že lidé před kamerou nikdy herci nebyli, ale strašní jsou i ti, kteří byli v jiných filmech výborní, takže chyba asi nebude v nich, nýbrž v autorovi nutícím malého kluka deklamovat „Jdi do klidu“ a tvářit se při tom, že to myslí vážně. Snad jediným pozitivním aspektem celého díla zůstává původní hudba, která by se do nějakých jiných scén nějakého jiného snímku mohla velmi dobře hodit.

Po skončení filmu mě kolegové přemlouvali, abych ho ohodnotil nula procenty, ale to jsem odmítl. Nulaprocentní film je totiž pro mě takový, který je díky neschopnosti svých tvůrců zábavný. Dvacetiprocentní filmy jsou mnohem zbytečnější, protože, podobně jako Po hlavě do prdele, nejsou zábavné vůbec ničím.

P.S. Pro všechny případy: Nejsem a nikdy jsem nebyl kamarádem Jana Jaroše.