Nauka o snech

Stéphane Miroux (Bernal), třicetiletý mladík s výtvarnými spády a legrační čepicí a francouzštinou, se po otcově smrti (rakovina) vrací z Mexika do pařížského bytu své matky (Miou-Miou). Nachází pramálo kreativní práci v malé agentuře a zálibu ve své sousedce přes chodbu Stéphanii (Gainsbourgová). Vyznání je o to těžší, že Stéphane se do své dětské postýlky sice vejde už jen stěží, zachovává si však nedotčenou ryze klukovskou zálibu ve snění, které mu většinou zastiňuje a mate nudnou realitu. Bodejť ne – kdyby totiž Stéphane barvitě a formálně složitě nesnil, šlo by tento příběh ve stylu „chlapec potkává dívku“, kde se prakticky vůbec nic nestane, odvyprávět v úsporném časovém horizontu reklamy na pivo. Nauka o snech se vám může buď bezmezně líbit (zvlášť pokud máte rády/i Gaela Garcíu Bernala), nebo vás otrávit. Po zralé úvaze (byť považuji Bernala za roztomilého) jsem skončila u druhé možnosti – což u takové divácky křehké záležitosti rozhodně neznamená, že se se mnou nutně musíte plavit celofánovým mořem na jedné (plyšové) lodi.

Rozhodně nečekejte další magický, citově angažující Věčný svit neposkvrněné mysli, jehož je Nauka o snech řídkým mrkvičkovým odvarem, zbaveným vší šťavnaté a masitě komplikované přítomnosti scenáristy Charlieho Kaufmana (Gondry si sám napsal scénář a patrně do něj vložil nějaké autobiografické prvky – no a co?). 

Autor se nijak nezhlédl v uceleném vyprávění příběhu nebo v charakterizaci postav, ale neustále nám zato předvádí, jak pěkně, ručně a nehollywoodsky umí animovat nejrůznější předměty a situace. „Reálné“ situace přecházejí tu plynuleji, tu trhaněji do hrdinových snů a představ, pojatých v nejrůznějších stylových rovinách. Jistě nikoli náhodou tak Gondry odkazuje k půvabu předmětů, které šije Stéphanie z plyše – s viditelnými švy, často jakoby nedokončené. Podle toho by jeho film měl nejspíš vyprávět o mechanismech určujících naše vnitřní pochody a rozhodnutí (kupříkladu vyznání milované dívce či natočení filmu). Místo toho ovšem sledujeme pouze výjimečně dobře natočené, až neuvěřitelně nápaditě a vizuálně bohatě pojaté pinožení. Výsledek je každopádně poněkud divácky neuspokojivý, ať už je to vinou snové přetržitosti autorovy fantazie či jeho neochoty ulpívat na něčem tak dlouho, aby se to stalo zajímavou trojrozměrnou realitou. Sotva se zachytíte vtipné věty nebo výtvarného nápadu, už vás režisér žene dál a jinam, aby popřel vaše trvalé a nedělitelné právo na příběh a soucítění s postavami. Co je to za stroj času, když nás k poznání posouvá jen o nicotnou vteřinu? (Ano, a to je právě ono, mohou zvolat zastánci Gondryho filmu.)

Žádná nauka, ale hravost a svévole, vážné věci řečené prostřednictvím hraček. Inu, evropský a zvláště francouzský film se takovým přístupem k divákovi rád kochá, tady ale necítím souvislost s hořce naivními knížkami Borise Viana či Truffautovými filmy o věčném chlapci Antoinu Doinelovi. A kdybyste mi vyprávěli něco o „umění“, budu se nejspíš hádat.

Třiačtyřicetiletý Gondry si hraje jako rozmazlenec, respektive jako úspěšný tvůrce těch chytlavých videoklipů, které by se nikdy neměly poskvrnit vědomím uplývajícího času, staroby či „špinavé“ tělesnosti (hlavně sexu). Chytrý tvůrce to vše ve vyprávění zkarikoval prostřednictvím hrdinova chlíváckého postaršího kolegy z kanceláře Guye (v ironickém podání Alaina Chabata pro mne nepochybně nejsympatičtější mužské postavy vyprávění). Abych jenom nerudně neprskala, všeobecné infantilizaci vzdoruje naštěstí i Stéphanie, i když nikoli proto, že by byla dobře napsaná, ale jen díky prožité nekonvenční ženské zralosti své herecké představitelky Charlotte Gainsbourgové (aby ne: ročník 1971!).

Takže spěte sladce, děti, mně se už zdají jiné sny. Zaplaťpámbu.