Sólokapr

Pro poslední film Woodyho Allena  je příznačné, že začíná i končí smrtí. Nic překvapivého, připomeneme-li si, jakou roli přisuzoval Zubaté už ve svých raných opusech, viz krédo hrdiny jeho Spáče Milese Monroea: „Věřím v sex a ve smrt, dvě věci, které člověk zažije jen jednou v životě.“ – či Mickeyho odevzdaná replika z Hany a jejích sester: „Neumřu dnes … Neumřu ani zítra. Ale nakonec se do té situace stejně dostanu.“ Dříve se Allen spíše ptal: „Co se stane po smrti? Je tam nebe, peklo, Bůh? Jsou tam holky?“ (Láska a smrt), tentokrát však přichází s vlastní vizí. Proto bych rád nabídl ke zvážení, zda Sólokapr, rafinovaně označovaný jako komedie, vlastně není spíše zakuklená esej o smrti.

Jsme na palubě lodi mrtvých, unášené profláknutou řekou Styx do krajiny za životem. Na její palubě je na poslední cestě i čerstvě mrtvý reportér Joe Strombel (Ian McShane), jehož investigativní instinkty kupodivu stále ještě žijí. Když se mu  jedna ze spolucestujících svěří, že zemřela náhle po svačině, když začala podezírat jistého lorda Petera Lymana, že je „tarokovým zabijákem“, zavětřil Strombel sólokapra, kterého si nedokázal vzít do hrobu. Ani bergmanovský Smrťák hnípající na přídi si nevšiml, že sklouzl do vody a odplaval zpátky do života najít rychle někoho z branže, aby ho do téhle kauzy uvrtal.

„Už vás někdo odhmotnil?“

Sondra Pranskyová (Scarlett Johanssonová) je žurnalistické štěně, které se v Londýně zrovna vyspalo s režisérem, s nímž chtělo původně dělat rozhovor. Jako by toho nebylo málo, nechala se vzápětí nacpat ošoupaným iluzionistou Sidem Watermanem (Woody Allen) do kouzelné skříně, kde se setkala s oživle mrtvým Strombelem, jenž jí přihrál kauzu, na kterou už podruhé v životě nenarazí. Na pódiu, kde se odehrává Sidovo upocené představení, se jejich vibrace spojily, což v případě Woodyho Allena bylo všem jasné už dávno předtím, protože scénář napsal osobně na tělo Scarlett, pro niž má od Match Pointu – Hry osudu evidentně slabost. Nedělejme si ovšem o Mistrovi příliš altruistické iluze, samozřejmě ho napsal i pro sebe, aby si s dotyčnou konečně také zahrál. Scénář je totiž komponován jako sólo pro dva – a když se tandem Johanssonová–Allen na chvíli rozdělí, funguje „chemie“ filmu jen v pohotovostním režimu. Jak je pro Allenovy opusy příznačné, scénář je klíčovým půdorysem, což platí i v případě Sólokapra. Allen v něm dává jednoznačně najevo, že nechce jít dál cestou Match Pointu, ale ve stylu „zahraj to znovu, Same“ se vrací na svoji odzkoušenou, neurotickou, trochu excentrickou a (tragi)komickou intelektuální parketu, kde je mu nejlépe a kde nám je nejlépe s ním.

„Původně jsem byl Hebrejec, pak jsem přešel na narcismus“

svěřuje se Woody v Sólokaprovi, což lze chápat jako přiznání i novou alternativu k výroku Mickeyho v klasice Hana a její sestry: „Narodil jsem se jako Žid, ale v zimě jsem se pokusil stát katolíkem, jenomže to nefungovalo!“ Jako by tím, co říká dnes, chtěl spíše upozornit „pojďte se podívat, pořád tu jsem“. To je sice pravda, ale je třeba dodat „už ne v tak oslnivé formě jako kdysi“. Sólokapr sice může evokovat vzpomínky na předchozí kusy, jako byly Zločiny a poklesky, Tajemná vražda na Manhattanu či Prokletí žlutozeleného škorpióna, styl je tu pořád, jen pointy jsou méně brizantní, gagy méně originální a bonmoty někdy navozují otázku, zdali jste je už někde neslyšeli v lepší verzi. Herecké výkony v Sólokaprovi nezklamaly, i když v zásadě přinášejí očekávané. Zajímavý projev talentované Scarlett Johanssonové, přebírající místy Allenův roztěkaný styl (Branagh to v Celebritách dělal podobně) – a Woodyho Allena, který hraje Woodyho Allena, možná už trochu na hranici svých možností, ale rozhodně ne pod hranicí dobrého vkusu, za doprovodu Čajkovského, Strausse a Griega.

Kdo se těší na nové allenovské repliky, několikrát zaskučí blahem („To mi připomíná tetu Mary, sklátil ji záškrt – nebo to byl kůrovec?“ „Slyšel jsem, jak se topíš, tak jsem rychle dopil čaj.“) a ti, kdo jsou Mistrem programově okouzleni, budou při troše dobré vůle v tomto stavu moct setrvat.  Jak říká v závěru: „Chce to výdrž … máme to na věčnost.“ Těch lehce přebouchnutých osmdesát je i za tenhle optimistický vzkaz.