Apocalypto

Hodnocení Apocalypta kolísá u různě citlivých jedinců mezi výroky „výborný film od nekrofilního sadisty“ a „nevkusně ujetá zábava maskovaná za historickou epiku“ až po pouhou „primitivní a stereotypní nudu bez děje“. Na těchto děleních se přitom výrazně podílí, jak vysokou máte hladinu testosteronu a jak umíte využívat svůj adrenalin, neboť Apocalypto patří do rodu fyzických, ba přímo hormonálních filmů. Můžeme tedy rozumem zpracovat úvodní citát, že velké civilizace nejsou dobyty zvnějšku, dokud se nezničí samy zevnitř, a hledat pak nějaké paralely mezi starobylou mayskou civilizací, antickým Římem a současnou Severní Amerikou, avšak vždy se všechna pozornost stáčí zpět k tělu, jeho vypětí a bolesti. Mluví-li zde indiánský šaman o prázdnu v duši člověka, jenž chce vždy víc, než potřebuje, můžeme to vztáhnout i na podobu samotného filmu, který nejenom zápletku, ale vyloženě i jednotlivé kompozice obrazů motivuje tak, aby bylo možné ukázat co nejvíce násilí, a to medicínsky velmi akurátně. Máme proto možnost vidět otevřené tržné rány i zlomeniny, usekané i rozdrcené hlavy, vytrhaná srdce, odtrženou čelist a pochopitelně širokou škálu aerodynamiky a viskozity krve, od krůpějí přes pramínky až po krvetrysky, krvobláčky i injekčně tenké stříkance. Provést psychopatologický rozbor osobnosti Mela Gibsona by bylo jistě lákavé. Ale co když je jenom většina novinářů (a lidstva vůbec) prostě vyměklá a není ochotna přistoupit na to, že Gibson prostřednictvím násilí vypráví hluboce moralistický příběh o rodinných hodnotách? Že by právě tento moralismus byl to nejpatologičtější?  Jak hluboce souvisejí  autorova katolická víra a jeho filmové koncepce spirituality, již navozuje výhradně fyzickými prostředky a transem? U Gibsona víra nemá meditativní hloubku, projevuje se jen různě či méně fanatickou masovou vibrací. Posun mezi spoustou zpomalených záběrů při bičování Krista a mezi davovým kolébáním při sloužení krvavé obětní mše je pouze v rychlosti, jiný rozměr náboženská zkušenost v Gibsonových filmech nemá. Pouze vytržení a extáze, žádný ponor a zklidnění.

Vyprávění o bojovníkovi jménem Ja-guáří tlapa, jehož kmen téměř vybíjí „civilizovanější“ Mayové, má jednoduchou strukturu cesty tam a zase zpátky, ovšem tato cesta se odehrává ve dvou žánrech a jakoby i dvou filmech. Bodem obratu se symbolicky stane zatmění, po němž se útrpné putování v poutech („s křížem na Golgotu“) promění v akční útěk. Výsledkem je mix připomínající Ramba, Predátora, Indianu Jonese a Chrám zkázy, oscarovou Misi a proslulou hororovou exploataci Cannibal Holocaust. S odstupem chápu, co je na takovém filmu nepřijatelného a rozčilujícího, ale přece jenom jsem tuto „lesní bojovku“ vzal mnohem lépe než Umučení Krista. Může za to především vynikající digitální kamera s vysokým rozlišením, jež je od začátku až do konce neustále v tekutém pohybu. Výprava, masky a kostýmy jsou na té nejvyšší definiční úrovni (záměrně neříkám, že jsou autentické, protože nejsem schopen to posoudit), vybrané herecké tváře mají neokoukaný ráz, navozující dojem bytostí z jiné planety a choreografie akčních scén je výborně syrová.

Přistupuji tedy na hru „ukážeme vám apokalypsu“, protože míra beznaděje, jíž jsou postavy vystaveny, je nesmírně intenzivní. Samo apokalyptické myšlení jde ovšem mimo mě, a to bez ohledu na to, že film chápe pojem apocalypto ve dvou významech, jednak jako konec civilizace a jednak jako nový začátek, obnovu a znovuzrození. Alegorický podtext díla, v němž defilují odkazy na otrokářství, Vietnam, holocaust i nějaké narážky na Irák, kam se kvůli „strachu z jiného“ posílají umírat nevinní mladí muži, je podle mě ale nefunkční.

P.S. Nekrofilní sadisti nechť si připočtou 20 až 40 %. Naopak, lidé, kteří viděli Nový svět Terrence Malicka by se na Apocalypto nikdy neměli dívat.