Elizabethtown

Neúspěch je absence úspěchu a může ho dosáhnout každý. Zato fiasko je katastrofa mytických rozměrů a lidi si o něm vyprávějí, aby si zdvihli sebevědomí,“  mudruje designér sportovní obuvi Drew Baylor cestou do kanceláře svého šéfa, kam si jde pro vyhazov za to, že jeho vinou firma prodělala 972 milionů dolarů. Všem spolupracovníkům, kteří na něj vrhají definitivní pohledy na rozloučenou, mechanicky říká: „Jsem v pohodě.“ V podvečerní sebevraždě pak Drewovi zabrání zpráva, že jeho otec na návštěvě u příbuzných právě zemřel. Mladík je stále navenek v pohodě, nepláče, odkládá smrt a odlétá nejbližším nočním letadlem do kentuckého městečka Elizabethtown, aby zařídil pohřeb.  V letadle však potkává starostlivou, milou letušku Claire a v Elizabethtownu desítky báječně podivných příbuzných, které je – stejně jako otce, kterého poslední roky zanedbával vinou práce – nutné znovu poznat. Mezi řešením otázek, zda zvolit kremaci či tradiční pohřeb, jakou vybrat urnu a jak utišit permanentně ječícího synovce Samsona, a článkem v prestižním časopise Global Business Today, zviditelňujícím jeho profesionální fiasko, má Drew dost času přehodnotit svůj dosavadní život. A možná i začít nový...

Vypadá to jako trochu košatý, ale celkem přehledný materiál pro romantickou komedii? Proč ne – Cameron Crowe byl však bohužel příliš inteligentním tvůrcem na to, aby natočil „obyčejnou“ milostnou historku nebo „normální“ příběh o hledání kořenů. Elizabethtown (na němž se Crowe podílel jako scenárista i režisér) je především mudrováním o žánru romantické komedie (a hollywoodské komedie obecně), v němž autor většinou jen inteligentně podotýká, polemizuje, popisuje a k něčemu odkazuje, místo aby prostě vyprávěl a pořádně nás chytil za srdce. Je nejspíš jen málo diváků, kteří plně ocení okamžik, kdy jeden z falešných rozchodů Drewa a Claire „komentuje“ finále z Prázdnin v Římě... A naopak hodně diváků, kteří by si podobně divácky intenzivní scénu chtěli užít se „svými“ hvězdami Orlandem Bloomem a Kirsten Dunstovou. Celek působí jako adaptace nějakého tlustého románu, který jste nečetli a kterému chtěl autor  zůstat maximálně věrný.  

Pohodlnost divácké jízdy má sice zajistit vypolstrování vyprávění chytlavými kultovními peckami. Crowe jich však do filmu nacpal tolik a v nejnevhodnějších místech, že neuroticky narušují rytmus vyprávění, jež nakonec připomíná neustále přerušovaný a nakonec s žalostnou definitivností nedokončený polibek. V okamžiku, kdy vtipný dialog začne fungovat a vy se chcete konečně soustředit na sladce pootevřené rty usměvavé Claire a podmanivě nevinný kukuč Drewa, vyruší vás nějaký známý hit nebo se scéna střihne a atmosféra je pryč.  Dojem z téhle navenek normální historky o tom, jak chlapec potkal dívku a našel sám sebe, je nakonec stejně zmatený, jako jsem měla z Vanilkového nebe (jež ostatně – jako většina Croweových filmů – vyprávělo zhruba o tomtéž jako Elizabethtown). Autobiografičnost celého tak odcizeně působícího projektu naznačuje dedikace v závěrečných titulcích. Je sympatické, že si Crowe dělá jasno ve svém vztahu k otci  (jemuž film věnoval) a na rozdíl od většiny hollywoodských vyprávěnek nevelebí molocha úspěchu – ale kdo se má na to všechno najednou dívat v jednom filmu?                

Elizabethtown je žánrově, tematicky i motivicky nevyjasněná podívaná, což se projevuje  i v lavírování mezi psychologickým dramatem, rozvernou komedií, v níž Drewovu maminku „spolkne“ auto, a lehounce improvizovaným sledováním toho, jak funguje chemie mezi Bloomem a Dunstovou. (Ta bohužel moc nefunguje, protože jejich výkony jsou utlumeny až na nebezpečnou hranici mezi cizelovanou jemností a dokonalou prázdnotou.) Režisérský záměr se nedaří i proto, že jde o herce už od přirozenosti lehce nevýrazné, a nikoli o Croweovu milovanou, přirozeně „zářivou“ Audrey Hepburnovou či o zázrak jménem Kate Hudsonová z jeho filmu Na pokraji slávy.) Výsledek už pochopitelně nespraví vedlejší postavy, vesměs hrdinovi šťavnatě rázovití maloměstští příbuzní, kteří jako by sem zabloudili z docela jiného filmu. Stejně cize působí dojemná pětiminutovka Susan Sarandonové jako Drewovy maminky.     

Film naopak obsahuje dvě výborné „přirozené“ sekvence, naznačující, čím Elizabethtown mohl být (a naneštěstí není).  Jedna líčí celonoční telefonát, který sblíží Drewa a Claire. Druhá se objevuje až na konci a s odpichem popisuje (aniž bych snad něco prozrazovala) road movie, kterou Drewovi do nejmenších podrobností naplánuje milující Claire. V těchto okamžicích se zdá, že Cameron Crowe „je v pohodě“ a že to jenom usilovně nepředstírá. Mimochodem jde příznačně opět o scény rozdrobené v delším časovém úseku, kdy jsou hrdinové „spolu“ zprostředkovaně , díky nejrůznějším médiím (mobil, fotky, dopisy, CD přehrávač).    

Dychtivě očekávaný film režiséra znamenitých Singles a výborného Na pokraji slávy je bohužel zklamáním (a to nemáme čest vidět ještě o dalších 18 minut delší verzi, kterou režisér po prvních výrazně negativních reakcích razantně sestříhal!). Nejde samozřejmě o fiasko, ale „pouze“ o neúspěch, který ovšem nejspíš zamrzí tím víc, čím víc jste se na Elizabethtown těšili. Pokud ovšem máte rádi Blooma nebo Dunstovou a stačí vám vidět, jak jim to na plátně sluší, přičtěte si k mému hodnocení dvacet procent.