Harry Potter a Ohnivý pohár

Zdá se, že letošní školní rok by pro Harryho Pottera mohl začít příjemně. Společně s kamarády a panem Weasleym se totiž vydal navštívit událost roku, velkolepé mistrovství světa ve famfrpálu. Jenže síly temna pronikly i tam a na obloze kdosi vyčaroval Znamení zla. Je to neklamná předzvěst toho, že chapadla temného pána Voldemorta jsou čím dál tím mocnější. A to je teprve začátek podivných a zlověstných věcí, které zaručí, že bradavický čtvrťák nebude k Harrymu o nic milosrdnější než kterýkoli jiný rok.

Brumbál má letos pro své svěřence opravdovou lahůdku. Jeho internát bude místem konání legendárního Turnaje tří kouzelnických škol. Tři vybraní reprezentanti musejí splnit trojici úkolů, přičemž na vítěze zákeřně číhá nehynoucí sláva. Bude si ji ale muset proklatě zasloužit, neboť půjde o zkoušky životu nebezpečné. Proto je také stanoveno, že se turnaje nesmí zúčastnit žádný student mladší sedmnácti let. Jenže kouzelný Ohnivý pohár nevyplivne jména tři, nýbrž čtyři. To přebytečné samozřejmě zní Harry Potter. Proti rozhodnutí poháru nic nezmůže ani Brumbál, ani závistiví spolužáci, kteří si myslí, že to zfixloval slávychtivý Harry sám. Těžce to nese především Ron, pročež s kamarádem začne nemluvit. Inu, puberta už se všemi cloumá ode zdi ke zdi, což pozná i sám Harry, když mu začne připadat, že Cho Changová je tak nějak jiná než ostatní děvčata. A lord Voldemort pomalu, ale jistě chystá své zduchůvstání...

Potterovské příběhy se díl od dílu mění a vyvíjejí a je zajímavé pozorovat, jak se střídají i přístupy filmařů, kteří se potýkají s jejich převyprávěním. První dva snímky v režii Chrise Columbuse byly „jen“ adekvátními, poněkud otrockými přepisy knih. Když se za kameru ve trojce postavil Alfonso Cuarón, jeho lehká vypravěčská ruka nabila sérii energií, jako by ji zasáhl blesk. Je potěšitelné, že Mike Newell (Čtyři svatby a jeden pohřeb, Krycí jméno Donnie Brasco) jde naštěstí spíše ve stopách Cuarónových nežli Columbusových (jenž už není uveden ani mezi producenty), ale ve stavu extatického řičení, prokládaného nadšeným hýkáním jsem se tentokrát neocitl.

Adaptovat stále tloustnoucí bichle madam Rowlingové do přijatelně dlouhých filmů je vskutku vražedná práce. Steve Kloves sice z Ohnivého poháru osekal, co se dalo (klidně mohl mimochodem skrouhnout i celou Ritu Holoubkovou, jejíž linie tu na rozdíl od předlohy vyšumí do prázdna – ale asi neměl srdce zbavit se tak šťavnaté mrchy), ale výsledný film má stále dvě a půl hodiny, přičemž děj, který je vzhledem ke knize „povinný“ a má jasně nastavené tempo a potenciál ke gradaci... poněkud negraduje. Zpočátku se do něj Newell zakusuje s překvapivou, velmi příjemnou energií a scény jako nástup spřátelených škol či první vyučovací hodina Pošuka Moodyho mají skutečný drajv. Jenže netrvá dlouho a vyprávění uvadne do jakési pololetargie. Jako by si tvůrci odškrtávali, co všechno ve filmu naprosto nutně musí být (jeden úkol, druhý úkol, ples, třetí úkol, tragédie, jeden konec, druhý konec, třetí konec...). Sice nám to předkládají v naprosto špičkovém řemeslném provedení, které je nejen vynikající po technické stránce, ale hýří i nečekanými nápady, ovšem ani když Harry zápolí s obřím drakem či zachraňuje pod vodou své kamarády, nepřitiskne vás to do sedačky a nepřiměje zadržovat dech.

Rozhodně je ovšem třeba ocenit ony nápady, které jsou místy až zdravým riskováním. Při úvodním mistrovství ve famfrpálu je stylizace natolik moderní, že jsem začal podvědomě očekávat, kdy někomu zazvoní mobil, tradiční taneční výkruty v plesové scéně se ostrým střihem promění v naprosto soudobou trsačku apod. V souladu se stále temnějšími knihami je už čtyřka také náležitě strašidelná a Newell se nezdráhá točit určité scény už téměř jako v hororu. (Z hororu typu Osvícení, ne Texaského masakru motorovou pilou...) Potenciálně zrádný by mohl být i fakt, že celý film je tentokrát až na půdu nabitý evidentně digitálními triky. Naštěstí jsou ale vyvedené s citem, pečlivostí a představivostí tak, aby atmosféru magického světa vytvářely a dokreslovaly a nebyly jen samoúčelným předváděním vysokého rozpočtu. A tentokrát už mimochodem bylo občas třeba odstraňovat z detailních záběrů něco nestrategicky umístěných uhříků... co by za tyhle výsady stočtyřicetimilionového rozpočtu dali jiní čtrnáctiletí.

Do košatého hereckého ansámblu (potterovská série je sama o sobě zárukou, že výkvět britského filmu a divadla zaručeně ještě několik let nepomře hlady) tentokrát přibyli především jako vždy vynikající Brendan Gleeson (Gangy New Yorku, Království nebeské) coby excentrický prófa Alastor „Pošuk“ Moody a samozřejmě už konečně musel nastoupit na scénu samotný Voldemort. Ralph Fiennes je asi nejlepší volbou, kterou mohli producenti učinit, ale při zvolené stylizaci a v polodigitální podobě (nemá nos) je sice slizce zlý, ale nevyvolává přímo kýžené mrazení v zádech a stahy sedacích svalů. Ze všeho nejvíc připomíná cosi mezi Glumem a hodně mrzutým gymnastou. K dětem není co dodávat, však už je známe. Jen už nám Ron náležitě zklackovatěl a Hermiona... inu, Nabokov se v hrobě tiše směje.

V závěru filmu se sice praví, že „teď se všechno mění“, ale doufejme, že se nezmění vysoké nastavení laťky, kterou Potteři i přes občasná škobrtnutí suverénně přehopsávají. Ohnivý pohár sice zůstal menší krůček pod genialitou Vězně z Azkabanu, ale která filmová série může směle tvrdit, že její čtvrtý díl je „jen výborný“?