Restart

Slib mi, že si mě nikdy nevezmeš. Slib mi, že nikdy nebudeme mít dvě roztomilý děti. Slib mi, že nikdy nebudeme mít pozlacenou jmenovku na dveřích.“ Sylva (Lenka Krobotová) pracuje v reklamní agentuře. Bere spoustu peněz, může přijít do práce, kdy chce, odejít jakbysmet, ale výsledky mít musí. A ty Sylva asi má, jinak by šéf ty její věčné excesy už dávno netrpěl. V práci ji vidí málokdy, e-mailovou schránku nevybírá, klientům se věnuje jen s největším sebezapřením, ale když na to přijde, má nápady k nezaplacení a to je to hlavní! Jeden takový právě vypálila od boku po další protančené, propité a promilované noci.

Svoboda je pro ni vším, život hrou a každá další minuta pokušením. S kamarádkou Maruškou (Polívková) vymetají taneční kluby, s přítelem (Čapka) hrají frajerskou hru na lásku/nelásku, až se to stane. Pár sekund po půlnoci z 31. března na 1. dubna se Sylva dopustí jednoho hloupého vtipu, který s ní zatřese mnohem víc než s jejím životem. Jak rychle vrátit jednu hloupou neuváženou větu? Jak překonat vlastní kocovinu? Jak najít skutečné přátele, když jste nikdy žádné neměla? Jak udělat samu sebe z minuty na minutu lepší? Sylva běží o život. Svůj, nevinného nezúčastněného, nebo přítelův? Nejspíš by ráda zachránila všechny, ale půjde to ještě?

Zápletka celovečerního debutu Julia Ševčíka není v zásadě nijak objevná: Hlavní hrdina se v určitý okamžik svého života dostává na osudovou křižovatku, za kterou může následovat „iks“ variant budoucnosti. Gwyneth Paltrowová prožila v Srdcové sedmě dva paralelní příběhy jenom proto, že jednou stihla a podruhé nestihla zavírající se dveře soupravy metra. Franka Potenteová ve filmu Lola běží o život hned třikrát sháněla sto tisíc marek pro svého neopatrného přítele. Sylva žije v Restartu život jen jeden, ale díky kocovině, narůstajícímu stresu a vrozené ženské hysterii nahlíží do řady ulic a uliček, kudy by se (nejen) její život mohl ubírat. Vyhraje závod s časem? A není to spíš závod se sebou samým?

Důvod rozvětvovat jednotlivé epizody vyprávění je u Restartu zajímavější a opodstatněnější než u výše zmíněných titulů, není to scenáristická schválnost, je to chytrý scenáristický klíč k celému příběhu, díky němuž můžeme na film nahlížet jednak jako na „pouhou“ hru s formou, jednak jako na thriller všedního dne a jednak jako na podobenství o dnešním zrychleném světě plném lží, peněz a povrchních vztahů. A všechny tři pohledy beze zbytku fungují, což je skvělé! Jenže na řadě míst scénáře nejsou použity originální díly, ale oslí můstky a to je škoda! Že by se například tanečník Jan Révai nechal v klubu tak snadno donutit k zaplacení peněz za jeden tanec s holkou, tomu fakt nevěřím. Stejně tak jsem dostával kopřivku, když kameraman se střihačem ve mně vykouzlili silný, autentický pocit a vzápětí mi ho k zemi srazila nějaká patetická scenáristova promluva (například první scéna na hřbitově).

Na disproporce ve scénáři doplácejí i herci, hlavně Lenka Krobotová (Doblba!), která prakticky nesleze z plátna. Střídá vskutku velmi silné a působivé  chvíle s poněkud nejistými a nejasnými okamžiky. To Anna Polívková (Bolero) díky tomu, že je víc v pozadí, vytváří přece jen ucelenější a uvěřitelnější figuru.

Co si ale zaslouží plné absolutorium, je způsob, jakým byl film natočen. Od dominantního, záměrně zrnitého a nestabilního obrazu, který představuje skutečnou, pulzující „vnitřní“ Prahu bez turistických ozdob, přes použitou i původní hudbu, dynamický střih, progresivně pracující s překrýváním časových rovin, reality, snů a vizí až k výtvarné podobě filmu určené architektem a výtvarnicí kostýmů (detail obličeje na Sylvině tričku svádí k nejednomu odvážnému výkladu).

Restart je sympatický debut a jméno režiséra Julia Ševčíka hodné zapamatování. Neutíká před současností a nespokojuje se s lesklým povrchem věcí.