V moci ďábla

Příliš mnoho otázek, spirituality, flashbacků a čisté víry v Satana – příliš málo odpovědí, dramatických scén pro velké plátno a umanutého přesvědčení, že je-li Bůh, musí přece být i ďábel!  Bolestný (a možná i trochu hororový, a také jak z katechismu vystřižený) příběh devatenáctileté Emily Roseové paradoxně začíná její smrtí, kterou jedni označují za nepřirozenou, jiní za zbytečnou. A tak nebýt četných flashbacků, ani bychom se s ní nesetkali, a nemohli se tak na vlastní oči přesvědčit o jejím utrpení a odchodu z tohoto světa, které vedly k podivnému soudnímu procesu. Utkal se v něm ďábel kontra gambitrol, nebo spíš víra kontra věda, a řeší se v něm problém, zda byla Emily vyvolená k tomu, aby do ní vstoupili démoni, nebo zda to byla jen chudák hodně nemocná holka. Je třeba přiznat, že s takto rafinovaně položenou otázkou se v satanských filmech, kde je v základních věcech, jako je jsoucnost ďábla, absolutní jasno, zpravidla nesetkáváme. A tak před více než třiceti lety, v dnes již kultovním Vymítači ďábla, nemusel William Friedkin řešit zapeklité transcendentální otázky ani se popotahovat s právníky před soudem. Jezuita Max von Sydow prostě tvrdě vymítal, a když došly démonické zvratky a oscarové skřeky, roztočila Linda Blairová hlavu kolem své osy a hned bylo jasné, že mezi nebem, zemí a peklem vážně něco je! Tentokrát je ovšem Satan hned od počátku zrelativizován tím, že je zredukován na možnou psychiatrickou diagnózu, což je sice zajímavý úhel pohledu, k němuž budou ale inklinovat hlavně ti, kteří na něj stejně nevěří. Tohle bezstarostné bezvěrectví ovšem náboženský horor nemůže jen tak připustit, a tak dělá všechno (ale úplně všechno) pro to, aby z toho Emily nevyšla jako neléčená epileptička, ale jako ta, která bude možná jednou svatořečena. Jenomže když  tlačíte hodně na pilu, občas se vám zakousne…

Původně byla Emily Roseová šťastná, mladá, věřící a senzitivní dívka, která se chtěla stát učitelkou. A pak se jednoho dne (či spíše noci) začala propadat do temnot. Když nezabrala medicína, požádala o pomoc venkovského faráře, otce Moorea, jenž vysadil indikovaný gambitrol, aby se s čistou hlavou mohl pustit do vymítání démonů, kteří se usadili v jejím křehkém těle.  Jenomže Emily tenhle krutý, divoký a stravující obřad nepřežila a otec Moore teď stojí před soudním tribunálem, obviněný z nedbalosti  a neúmyslného zabití, ale také odhodlaný za každou cenu dopovědět Emilyin příběh až k pohnutému svědectví, které tu zanechala.  Zpočátku se zdá, že na jeho straně není ani obhájkyně Erin Brunerová, jejíž ateismus i touha stát se starším společníkem renomované právnické kanceláře jdou ale rychle přes palubu v okamžiku, kdy se i jí dotkne závan temných sil, kterými je tenhle případ prostoupen.

V moci ďábla je daleko spíše nežli horor či thriller soudní drama, nestandardní tím, že jedním z možných obžalovaných je ďábel. A také je to jeden z těch snímků, jenž nebyl vycucán jen z nohy scenáristického stolu, ale byl natočen podle skutečného příběhu německé dívky Anneliese Michelové, která takhle trpěla a umírala někdy v první polovině 70. let. Vymítání ďábla nebylo, není a zřejmě ani nebude tak běžné jako návštěva u zubaře, také to ovšem není jen fantasmagorická fikce, ale mysteriózní akt, k němuž i v éře genetického inženýrství, cílených psychofarmak a prdícího smraďocha stále ještě čas od času dochází. Polemický snímek scenáristy a režiséra Scotta Derricksona  patří mezi ty nečetné opusy, které exorcismus občas připomínají jako cosi číhavě statujícího na periferii našeho bytí. Ze slušného scénáře, který pokládá (přiznejme si) vcelku logické a inteligentní otázky, však nebylo vydolováno víc než poměrně statické soudní drama, stereotypně přerušované flashbacky o tom, jak to tehdy vlastně bylo, mezi které se očekávaně vmezeří i jedna barvitá vymítačská scéna. Je zřejmé, že v tomhle filmu evidentně nejde o divoký exorcistický spektákl, ale o problém – o to zanechat alespoň lehkou díru v hlavě, že ten, kdo dlí uvnitř, by si mohl nějakou blbou náhodou vybrat i naše bezbranné tělo.

Herci v téhle vymítačské kauze odvedli to, co po nich scénář protokolárně vyžadoval. Neokoukaná  Jennifer Carpenterová zvládla své flashbackové metamorfózy často sice nadoraz, ale s výrazem, razancí a kredibilitou, které umožnily ušetřit na trikových efektech – a ústřední tandem ve složení charizmatický farář Tom Wilkinson a empatická advokátka Laura Linneyová dokázal, navzdory Lauřiným profesionálním ambicím a vypitému martini, ustát všechny záludnosti soudní síně až do vítězné porážky. Není to na Oscara a není to na vypískání, ostatně jako celý tenhle podivný soudní proces, který po divákovi tak nějak žádá, aby se stal členem laické poroty pro verifikaci ďábla.  

Těžko říct, komu je tenhle snímek určen, na koho se obrací, koho a o čem chce přesvědčit, když většina z nás ví už od prvního Mikuláše o čertech dávno svoje. A i kdyby ještě více přitlačil, zdá se mi, že může přesvědčit jen již stejně přesvědčené. Ten, kdo se baví při soudních dramatech, tu dostane svoji porci statické zábavy, ten, kdo se vydá na hororový thriller, tu nedostane téměř nic, ten, kdo tu bude hledat univerzální etické paradigma, najde kulovku – a ten, komu byla sympatická Emily, bude rád, že už má tohle slzavé údolí za sebou. Jen ten, kdo se začne pravidelně budit okolo třetí nad ránem, v hodině temných démonů, si musí dát bacha, aby se mu cesta do ledničky nebo na malou nestala osudnou.