Obsluhoval jsem anglického krále

Jan Dítě vychází po téměř patnácti letech z komunistického kriminálu a začíná jako cestář v pohraničí další ze svých existencí, jež je vnitřně logickým dozvukem jeho dosavadní životní pouti. A vypráví nám svůj příběh. Postavou i jménem odsouzený k podřízenosti, rozhodl se ve svých začátcích stát se milionářem a pořídit si vlastní hotel. Coby prodavač párků hravě okrádá cestující na nádraží, získává první zkušenosti v restauraci U Zlatého města Prahy, pokročilé číšnické poznání nachází v luxusně idylickém penzionu Tichota a špičkový výcvik završuje v pražském restaurantu Paříž pod vedením nedostižného vrchního Skřivánka. Ten kdysi obsluhoval anglického krále – a Dítě se mu cítí přinejmenším roven, když místo něj dostává „za číšnické zásluhy“ (ale vlastně náhodou) řád od habešského císaře. Jak plyne čas, v zákrutech dějin zašmodrchaných nacistickou i komunistickou totalitou hrdina tiše bohatne a postupuje stále výš. Ale kam vlastně, když člověka nezhodnocují peníze a jiná platidla, ale utrpení, soucit a láska. Možná by to Dítě pochopil dřív, kdyby mu cestu k sebepoznání a pokoře nekomplikovaly všechny ty krásné ženy, jež dokázal potěšit, ale jež mu vlastně nikdy nepatřily. Teď je konečně tenhle malý velký muž sám - a volí si nás, diváky, jako své zrcadlo: po-učený, zmoudřelý a zapomenutý světem v bývalých Sudetech, začíná vyprávět...

Pokud se tentokrát vypravíte do kina, budete k tomu mít nejspíš dva důvody: spisovatele a režiséra. Už když v úvodu plátnem probleskne opatrná formulace „film podle motivů“, se ovšem budete muset začít rozhodovat: buď Bohumil Hrabal, nebo Jiří Menzel.  Jako nové dílo osmašedesátiletého režiséra, který se z domácí filmařské scény vytratil na dlouhých třináct let, musíte Anglického krále hodnotit spíš pozitivně: Menzelův comeback představuje v českém filmařském rybníčku nadstandardně slušný kousek rozmyslné, kultivované „umělecké“ filmařiny, jež umně pracuje s tou nejobecnější „lidovou“ představou o Hrabalovi. (Ona se samotná ta knížka jaksi špatně čte, nikde žádný odstavec a dialog, takže nechť se ten příliš složitý Hrabal raději přetaví v toho chlapíka, co s poetickou rozkoší a vtipem rozpráví nad zlatavým pivem různé historky, také o krásných ženských… Inu, něco jako zestárlý Dítě v podání Oldřicha Kaisera.)

Hodláte-li ovšem film poměřovat Hrabalovou kanonickou předlohou (1971), budete na tohoto Anglického krále nejspíš nevražit. Scenárista a režisér Menzel syrově bolestnou, surrealisticky živelnou předlohu starostlivě uhladil v roztomilé, pro tuzemce i cizince stravitelné dílko. „Radostně hezounkým“ pojetím má tak Král blíž k režisérovým novějším hrabalovských adaptacím – zvláště Postřižinám (1980) – než k Ostře sledovaným vlakům (1966).

Umravněním knížky, jíž hýbe automatismus, ne-řád a přebujelost, získalo vyprávění logiku a přehlednou „morální“ linii. Dítě – v románu pozorovatel a vypravěč – nabyl akčnějšího charakteru a vyvíjí se od švindlířství k „dobrému“ lidství. V ret-rospektivách je to až švejkovský vykuk, který si nás má podmanit roztouženou naivitou a kterého máme milovat a litovat i v jeho omylech. V podání bulharského herce Ivana Barneva (se strašnou parukou, ale pohybově přesného a skvěle nadabovaného Kaiserem) ovšem Dítě bohužel není pomilováníhodným „štěňátkem“, ale protivným skrčkem. Jeho proměnu v zestárlého Dítěte v podání skvělého (a bohužel velmi nevyužitého) Oldřicha Kaisera můžete vnitřně přijmout jen stěží. (Oč šťastnější byl Volker Schlo¨ndorff, že v Plechovém bubínku nemusel hrdinu herecky „dělit“!)

V pojetí hlavní postavy ovšem neselhal jen casting (v případech ostatních postav oslnivě bezchybný). Zradila už samotná koncepce vyprávění: neustálé těkání mezi minulostí a současností nedovoluje chudákovi divákovi s „rozdvojeným“ Dítětem soucítit a situaci mu navíc komplikuje i formalistická hra s žánry. Vyprávění začíná jako černobílá němá groteska a teprve postupně – jakoby v kopírování paralelně plynoucích kinematografických dějin – se z komedie mění v poetizované drama a posléze v psychologicky a morálně jemně odstíněnou člověčí tragédii. Celé to nakonec spíš obtěžuje, než baví, zvlášť když vycítíte tvůrčí nedůslednost. Působí to, jako by  scénář a natočený materiál byly původně koncipovány s minimem dialogů a spoustou hudby, načež nakonec vyprávění drží pohromadě permanentní, navrch přilepený hrdinův komentář. Na výmluvnosti tím ovšem ztrácejí krásné, přepečlivě komponované obrazy Jaromíra Šofra, silné v detailech, kompozicích i atmosféře. Těch slov je posléze nějak příliš – zvlášť když autoři hrdinovými ústy vysvětlují, co bylo v dějepise. Zahraniční divák bude jistě vděčen a zajásá i školní mládež (když už se neukojila pohledem na květinami přeplácané, a tudíž zcela zakryté hrabalovské ženské klíny). Možná navíc nebudu sama, koho daný obraz českých dějin znechutil: Ze všeho nejsmutnější, protože nejrealističtěji podaný, je odsun chudáků Sudeťáků (film se přece prodává do Německa). Zvěrstva nacismu a komunismu se omezují na bizarní „poetické“ zkratky (hotel Tichota změněný na oplodňovací lágr, milionáři dovádějící ve vězení s peřím). Pokud vám ovšem připadá legrační, že Dítě místo s Lízou souloží jakoby s Hitlerem... Protože mi film nenabídl přesvědčivého hrdinu, nemohu v něm najít ani žádnou protagonis-tovu osobně  legitimní verzi dějin. 

Menzel v mých očích ovšem dozajista obhájil pověst režiséra, který nám v posledním třicetiletí nabízel obrazy „radostného životního stylu“, v nichž zdatně smiřoval noblesu s lidovostí. Užijte si tedy v Králi aranžmá luxusního jídla a rozličných krásek k nakousnutí, jimž bujná ňadra škádlivě jukají z výstřihů. I toho nadívaného velblouda se dočkáte. Jen přimhuřte oko, že do něj v jedné chvíli krájejí neoškrábanou mrkvičku (což prozrazuje sebestřednou netrpělivost filmařů klohnících divácký hit). Když ale to všechno řádně zapijete pivkem (jako pan Dítě v křiklavě postřižinovském konci), on to ten žaludek stráví. Zvlášť když je zvyklý z jiných českých lokálů na horší.