40 let panic

U některých filmů je názvem skutečně řečeno vše. Pokud jdete do kina na něco, co se jmenuje 40 let panic, pravděpodobně  si snadno odvodíte, že jde o příběh muže, který má první pohlavní styk až ve svých čtyřiceti letech (tj. na konci filmu). A že to pravděpodobně bude komedie, protože v opačném případě by to mělo sofistikovanější vícevýznamový název jako Přerod nebo Penetrace.

Andymu (Steve Carell) je opravdu čtyřicet let a opravdu je panic. Ale rozhodně mu to nijak nevadí. Má doma spoustu plastikových figurek s nevyčíslitelnou sběratelskou hodnotou. Volný čas tráví barvením cínových vojáčků, sledováním televize, hraním videoher a dalšími věcmi, které by rád dělal každý kluk, ale v dětství na ně neměl peníze a po pubertě čas. Není hloupý a ví, co muži provádějí v posteli se ženami. Ale tak nějak mu to nechybí. Pracuje jako prodavač v obchodě s elektronikou (kam jezdí každý den na kole, protože se nenaučil řídit auto) a kromě toho, že je poněkud nesmělý tváří v tvář zákaznicím, mu současný stav plně vyhovuje.

Nevyhovuje ovšem jeho třem kolegům, kteří se domnívají, že nesmělý Andy je masový vrah, gay nebo něco podobně nebezpečného. Když se během typicky chlapské drsné konverzace u pokeru podřekne, že vlastně neví, jaké je ženské ňadro na omak, vyjde pravda najevo. A pak to jde s Andym z kopce. Zesměšnění před kolegy, zesměšnění před neznámými lidmi a slib přátel, že mu seženou povolnou ženskou.

Tedy, Andyho přátelé použijí jiná slova než „sehnat povolnou ženskou“, ale ta nemůžeme otisknout. Věc se má tak, že 40 let panic je velice sprostý film. Andyho spolupracovníci, ale i mnoho jiných postav, v něm vypouštějí z úst věty, za které by se styděl i Cartman.

Zatím to všechno nepříjemně připomíná nějakou komedii s Robem Schneiderem, není-liž pravda? To si asi bohužel řeknou mnozí potenciální návštěvníci kina a následkem toho na tuto komedii budou chodit ti, kterým se líbil Deuce Bigalow, a naopak na ni nebudou chodit ti, kteří mají rádi inteligentní humor.

A především těm bych chtěl říct, že film 40 let panic nejenže obsahuje inteligentní humor, ale navíc je velmi roztomile „příjemný“ a „lidsky hřejivý“. Je pochopitelné, že zápletka nikoho neohromí a že většina zvratů vlastně ani nejsou zvraty. Je jasné, že mnoho plánů, které mají vést k Andyho zaručenému sexu, dopadne katastrofálně. Je jasné, že s Andym bude chtít souložit nějaká náruživá děva (či několik), ale on zaplane skutečnou láskou k té pravé (Catherine Keenerová). Přesto Panic funguje téměř ve všech ohledech, ve kterých Žába k zulíbání nefungovala.

Steve Carell je populární díky hlavní roli v americkém remaku britského seriálu „The Office“, ale u nás jsme ho viděli pouze v menších rolích ve filmech Melinda a Melinda, Božský Bruce nebo Moje krásná čarodějka (nesmyslná postava strýčka Alfreda v závěru), a jeho herecký talent jsme tudíž nemohli ocenit. Carellův Andy není ubožák, kterého bychom měli litovat. Možná by chtěl v životě něco nového zkusit, ale není si úplně jistý, jestli mu to stojí za námahu (když mu to doteď fungovalo dobře a navíc právě vyšlo Halo 2 pro X-Box).

Jeho kolegové jsou sice prasata, sprosťáci, sexisté atd., ale tři neznámí televizní herci je hrají tak dobře, že je jasné, nakolik jde z jejich strany o přetvářku, a že Andymu občas docela závidí.

Celovečerně režijně a scenáristicky debutující Judd Apatow je podepsán jako producent pod Cable Guyem nebo pod slušnou komedií s Willem Ferrellem Anchorman (na videu jako Zprávař). Jeho Panic ovšem připomíná spíše skvělou komedii Mikea Judge (tvůrce „Beavise & Butt-Heada“) Office Space (u nás opět pouze na videu, navíc pod zcela dementním názvem Maléry pana Šikuly), kterou vám vřele doporučuji. Oba filmy obsahují strašlivé sprosťárny a naprosto amorální vedlejší kladné hrdiny. A přesto je v obou hodně pravdy a humoru, který v divácích rezonuje, protože se podobá lecčemus, co zažili (i když už třeba nejsou panicové).

Pokud Panic ke konci trochu stagnuje, je to především jeho délkou. Dobrá komedie je pořád jen komedie, která musí odsýpat, a udržet tempo při téměř dvouhodinové délce je téměř nemožné. Další komplikace se skrývá v jazykové bariéře. Panic je sice aktuální a lidský, ovšem americky aktuální a lidský, se spoustou odkazů na současnou (samozřejmě především americkou) popkulturu. Některé český divák pochopí, jiné ne a jiné jsou v titulcích převedeny do českých ekvivalentů. Panic je ovšem značně sitcomová konverzační komedie a mnoho vtipů v ní funguje nikoliv díky replikám, ale díky tomu, jakým tónem hlasu jsou repliky pronášeny a jak přesně do nich jsou zasunuta různá ta „fuck“ a „bitch“. Obávám se, že pokud budete odkázáni pouze na titulky, neodnesete si z Panice zdaleka tolik, jako ti, kteří rozumějí jeho původní zvukové stopě.

Já ale zvukové stopě rozuměl (pokud jsem se zrovna hlasitě nesmál), a odnesl jsem si tudíž hodně. Přinejmenším poznání, že jsem podobně dobrou komedii o sexu neviděl mnoho let. A nemyslete si, že toto mé konstatování nějak souvisí se skutečností, že v 37 letech hraji videohry a neumím řídit auto! Víte, já už měl v životě tolik ženských...!!!