Štěstí na dosah

První, čeho si člověk s úlevou všimne, je, že Will Smith konečně nehraje sám sebe, tedy nafoukaného frajírka, který se má moc rád a namachrovaně se předvádí. Jeho starostlivý, poctivý, podnikavý, fyzicky neúnavný a v optimismu neumdlévající Chris Gardner stále sice není úplně lidská bytost, ale superman v oblasti zabezpečování rodiny, ovšem kdyby nebyl, asi by o jeho skutečném životním příběhu nevznikl žádný film.

Štěstí na dosah je tak totálně americká záležitost, že lze pochybovat o její přenositelnosti do jiné kultury, a těžko říct, zda ji recenzentsky nějak obecně doporučovat. A to navzdory jejím nezpochybnitelným řemeslným kvalitám a velmi dobrým hereckým výkonům, kdy je až s podivem, jak tu nic neruší a nepřečnívá, tempo hladce plyne, napětí přesně graduje a nikdo není ve své roli nevěrohodný. Od dob proslulého Caprova Život je krásný (1946) tu snad nebyl tak pozitivně laděný snímek, který by vzbuzoval všeobjímající pocit, že z každé mizerie vede díky píli cesta ven. V předvánoční Americe takové poselství muselo ohromně zapůsobit, a tak se na první pohled nenápadné dílko stalo velikým hitem. Italský režisér Gabriele Muccino jako by byl jedním z raných imigrantů, kteří chtějí vzdát hold zemi, jež jim dala práci, a tak na její počest vytvoří celuloidový pomník velebící zdejší ústavně zakotvenou možnost „hledat štěstí“.

Co ale s takovou esencí dobra a lásky v povánočním cynickém Česku? Odstřelit a vysmát se? Ne, to by bylo nesportovní a neuznalé. Rozkrýt určité motivy a podívat se na onen „splněný sen“ z odstupu? Ano. Nejde přitom vyloženě o to srovnat detaily filmového a reálného osudu Chrise Gardnera. Podstatnější jsou vypravěčské motivace a cíle a různé drobné retuše na tváři reality 80. let, která jinak, co se výpravy a kostýmů týče, na plátně vypadá dokonale oživená. Skutečný Chris Gardner coby obchodní cestující NEINVESTOVAL své úspory do nákupu přístrojů na měření hustoty kostí, které se pak snažil udat po různých nemocnicích. Stejně tak jeho několikaměsíční kurz na makléře NEBYL neplacený, ale  účastníci pobírali stipendium. Štěstí na dosah přitom není film lživý, i když ona zobrazovaná mizerie nebyla v reálu tak obrovská; je to především film ideologický. Natolik učebnicově a krásně, až se na něj nelze zlobit a dát mu nízké hodnocení.

Zdálo by se, že se tu vypráví o lidské vůli a o tom, že každý může dosáhnout toho, čeho chce. Ale pomíjí se, že oním snem není nic velkého, záslužného a tvořivého, ale že jde o pouhé vydělávání peněz, přičemž o užitku hrdinovy výdělečné činnosti pro ostatní lidi není třeba nic vědět. Všechny sny se naplní jen v rámci kapitalistického systému

a o jeho spravedlnosti se nepochybuje. Hrdina nikdy nebojuje za zlepšení sociálních podmínek, ale přizpůsobuje se těm stávajícím. Kromě toho, že tu nikdo neřeší hygienu, se tu také nikdo nepozastavuje nad barvou pleti, ale v zásadě si bohatí dělají z Chrise „neg-ra“ a slouhu. Film však skrytý rasismus nezviditelňuje, ale zahlazuje. Je až legrační pozorovat, jak se zde oslavuje konzum a éra „reaganomiky“ (prezidentská výzva občanům, aby co nejvíc utráceli), v níž se agresivní kariérismus stává novým náboženstvím a původní náboženství ho jen podporuje. Bída těch, kteří spadli ve společenském žebříčku kvůli agresivitě ostatních na dno, navíc nikdy není ukázána jako strašná, jde spíše o téměř romantickou kulisu.

A vrcholem konzervativní ideologie se stane poměrně bezohledné a neosvětlené odsunutí matky mimo dění, čímž se film může soustředit pouze na otcovsko-synovské vztahy a podporovat tak patriarchální základ společnosti. Otec ví, co je nejlepší, a (na rozdíl od matky) je silný. A i když se mnohokrát mýlí a je pošetilý, musíme mu věřit, protože zákonitosti happy endu jsou neúprosné.

Ondřej Vosmík mi po skončení novinářské projekce řekl: „Chtěl bych vidět verzi, kterou by natočil Lars von Trier, v níž by Smith skočil pod vlak a nechal to děcko opuštěné na nástupišti.“ Já byl naopak rád, že jsem neviděl film podvratný, ale úžasně konformní a podporující status quo. I ta slzička ukápla.