Sejmi eso

Bavič Buddy Israel přezdívaný „Eso“ se skrývá, protože mu jdou po krku mafiáni a FBI po něm touží jako po cenném  svědkovi. Pročež se v luxusním hotelu u jezera Tahoe sejdou opory práva i desítky nejrůznějších zabijáků od neonacistů po sličné lesbické černošky. Jak počet představovaných postav přesáhne dvacet, přestanete se nejspíš orientovat – a ono to vůbec nevadí! Ještě dřív, než sejmou jistou hvězdu, od které jste si asi slibovali, že sehraje hlavní roli, hlava se vám pročistí: tohle dílko nemá žádný smysl a pozornosti od diváka vyžaduje asi tolik jako od vycpaného sysla. Hlavně, že hudba hlučí, krev a mozek stříkají, mrtvoly v agonii poletují vzduchem a všichni různě legračně přehrávají, aby bylo vidět, že je to třeskutá zábava. Jenže není. Režisér Joe Carnahan (byl jeho thriller Narkotika/2002 šťastný omyl?) poněkud přestřelil: ve chvíli, kdy myslíte, že jste se vyladili na jeho ujetou a rozladěnou strunu komedie na druhou, najednou přejde do úplného vážna… ve stylu Pytlákovy schovanky. Redakční kolegové se někdy při popisu recenzovaných filmů uchylují ke slovům „dvakrát jsem se pousmál“. Mou vzpomínku na film Sejmi eso provází dvojí nutkání ke zvracení a jeden náběh na hysterický záchvat. Tenhle nepopsatelný, nudný slepenec podivností oscilujících mezi mravokárností, odporností a svévolnou ujetostí mi dovoluje prohlásit Carnahana za Marcela Bystroně amerického filmu. Vstupujte do kina jen ozbrojeni a na vlastní nebezpečí.