Královna

Režisér Stephen Frears se při svém putování napříč třídním systémem Velké Británie dostal od jeho nejnižších pater (Špína Londýna) až k těm úplně nejvyšším a natočil film, jehož protagonistkou je panující královna Alžběta II. a tématem (alespoň tím očividným) události tak nedávné a tak medializované, že si je musí pamatovat každý. K čemu je ale rekonstrukce dramatických událostí, následujících po tragické smrti princezny Diany v poslední srpnový den roku 1997, proč o nich točit hraný film – nejste-li samozřejmě bulvárním lovcem senzací, což věru není Frearsův případ. Není pro diváka jaksi nepohodlné sledovat na plátně herce, předstírajícího, že je tímtéž britským premiérem, kterého jste před odchodem do kina viděli v televizních zprávách? I to je ovšem součástí Frearsovy hry. Vždyť média (zejména ta bulvární) už dávno zabydlela veřejný prostor paralelní verzí těchto královských a politických celebrit, která se skutečnými lidmi příliš nesouvisejí, a je tudíž zcela legitimní přidat svou alternativu téhož. A  že tváře nejsou zcela autentické? Inu, manipulovalo se už s podstatnějšími věcmi…

Celonárodní pozdvižení okolo smrti princezny Diany si ovšem Frears, resp. jeho scenárista Peter Morgan nevybrali jen pro jeho atraktivitu, která neslábne ani po letech, ale vlastně z nezbytí. Skutečným tématem filmu je totiž, jak už plyne z názvu, královna, lépe řečeno střet světa, který ztělesňuje a hájí, se světem, který reálně existuje. Krize, v níž se Alžběta díky smrti své bývalé snachy ocitá, totiž daleko přesahuje rozměr pouhého rodinného neštěstí a je svou skrytou tragikou nesouměřitelná s ničím, co v posledních desetiletích své vlády prožila. Pokud tedy Frears s Morganem hledali „záminku“ k úvaze o instituci královského majestátu a jeho smyslu, o tradici a modernizaci, odpovědnosti a populismu, jinou možnost vlastně neměli.  

Samotný scénář filmu přitom kombinuje známá fakta s na dostupných pramenech založenou fabulací se stejnou obratností jako mísí hrané scény s dobovým televizním zpravodajstvím i fiktivně dokumentárními záběry. Otázka, zda Královnu vnímat jako životopisný film, se tudíž relativizuje a postavy na plátně lze stejně dobře vnímat jako fiktivní dramatické charaktery, odpovídající našemu očekávání a těžící z pocitu jakési falešné důvěrnosti.

Prologem a prvním signálem o vlastním tématu filmu je drtivé vítězství labouristů v květnu 1997 a nástup Tonyho Blaira do funkce premiéra. Byl-li on tím mužem, kterého „si zvolil celý národ“, pak už jeho první setkání s královnou svědčí o tom, že národ má jiný vkus než Alžběta II. Kromě toho, že je scéna oné audience mimořádně komická, vypovídá o obou aktérech příštích událostí víc, než by se zdálo. Vlastně o třech, protože Blair přijíždí do Buckinghamského paláce provázen svou ženou, jen stěží skrývající pohrdavý postoj k celé instituci královské moci. Cherie Blairová je ve svém přesvědčení stejně vyhraněná jako Alžběta ve svém, jen budoucí premiér mezi nimi osciluje s rozpaky a úzkostí školáka, který nedokáže nevnímat a neobdivovat neotřesitelnou autoritu a důstojnost panovnice. Zvláště, když mu s vytříbenou zlomyslností sdělí, že je jejím desátým premiérem (prvním byl Winston Churchill).

Neformální uvolněnost („Říkejte mi Tony“) s tradicionalistickým konzervativismem začnou ale vyhroceně kolidovat o čtyři měsíce později, kdy celý šokovaný svět sleduje noční televizní záběry z Paříže… Zatímco Alžběta, pobývající s rodinou na skotském Balmoralu, zaujme svým způsobem zcela logické stanovisko, totiž že smrt princezny z Walesu je výhradně rodinnou záležitostí, k níž se veřejně není třeba vyjadřovat, Blair se svým poradcem velmi bystře vycítí náladu obyčejných Britů a obratně se veze na vlně lidových emocí. Týden pro královnu nepochopitelné hysterie kvůli někomu, koho lidé vlastně neznali, týden nemilosrdného mediálního tlaku, odsuzujícího královskou rodinu do pozice bezcitných netvorů, týden žní popularity Tonyho Blaira.

Týden pochyb ženy, konfrontované s náhlým nepřátelstvím vlastních poddaných a tlačené svým premiérem k činům, hluboce odporujícím celému  jejímu chápání světa. Ne úvahy o podobnosti hereckých představitelů jejich skutečným předobrazům, ne zákulisní poměry v královské rodině (byť královna matka a její ukradený pohřeb patří k nezapomenutelným okamžikům), ale vnitřní boj Alžběty je tím, co na filmu skutečně fascinuje. A není ani třeba několika vysvětlujících monologů, přibližujících Alžbětino zázemí a chápání královského úřadu, aby divák pochopil a bezděky pocítil obdiv k ženě, která se nakonec sice podřídila nepochopitelnému diktátu doby s její potřebou velkých emocionálních gest a pomohla tak monarchii přežít, jejíž základní víra však zůstala nezměněna. A čas jí dal za pravdu, protože duch vzdáleného majestátu, kdesi existující autority, přesahující každodenní hašteřivě malichernou realitu, neztratil na své ceně ani v nejmenším. Prostřednictvím Alžbětina dramatu se totiž jaksi mimochodem dozvídáme cosi i o jejích poddaných, jejichž bouřlivý vztah k monarchii, ať už kladný anebo záporný, svědčí jen o tom, jak důležité a uklidňující je ono zpřítomnělé vědomí kontinuity a tradice.  

Mimořádnost Morganova scénáře je právě v tom, jak tyto úvahy předat divákovi bez toho, aby upadl do otravného mentorství. S inteligencí, obratností a velkou dávkou humoru nám servíruje příběh, fascinující  ve všech vrstvách, k nimž se dokážete prokutat (i když postupně čím dál tím méně zábavný). Především však nabízí ojedinělou (a ojediněle obtížnou) příležitost všem hercům, samozřejmě v čele s Helen Mirrenovou. Důkladnou přípravu a studium svých postav vykazují všichni, v případě představitelky titulní role jde ovšem o zcela mimořádný výkon, k němuž pečlivé pozorování Alžběty II., jejího hlasového projevu, pohybů i gest, tvoří jen technický základ. V případě žijícího a nadto notoricky známého předobrazu se vždycky vnucuje otázka, nakolik je herecký výkon imitací (byť dokonalou) a nakolik jde o skutečný tvůrčí vklad. U Helen Mirrenové jde vlastně o obojí: nejenže chvílemi zapomínáte, že nesledujete skutečnou Alžbětu, ale díky jejímu mistrovství se vám daří proniknout do vnitřního světa ženy, známé svou citovou rezervovaností, s takovou přesvědčivostí, že (troufám si říct) pravou Alžbětu už nikdy neuvidíte stejnýma očima. Možná je ten obraz stejně falešný jako bulvární zprávy, ale je dramaticky přesvědčivý a lidsky pochopitelný.

Frearsova režie při naprostém respektu k hlavní síle příběhu, totiž k osobnímu dramatu, velmi nenápadně a účinně akcentuje názorový rozpor jeho hrdinů už jen zobrazením jejich světa. Zatímco královskou rodinu snímala kamera na formát 35 mm a provázela královnu často mimo zdi Balmoralu (v duchu jejího hesla „dlouhá procházka a čerstvý vzduch vyřeší vše“), Blaira vidíme objektivem videokamery výhradně v prostředí úřadu či rodiny, aby vedle svého protějšku pomalu rostl od rebela ve vytahaném tričku v souvislostí si vědomého profesionála v dobře padnoucím obleku.

Přestože Alžběta podle vlastních slov nikdy nepochopila, co se v onom týdnu vlastně stalo, události, k nimž došlo, byly užitečnou lekcí pro oba. Víc ji ovšem potřeboval Tony Blair – včetně královnina závěrečného varování. O tom, jak se naplnilo, se ostatně dočtete v každých novinách.

Nemám tušení, zda královna Královnu vůbec viděla, natož jestli se jí líbila. Je ale myslím nepochybné, že jí Frears svým snímkem prokázal výsostnou službu, jí i jejím poddaným. Nešlo přitom ani tak o to, zda ji měl tendenci hájit anebo odsuzovat, podstatné je, že se ji snažil pochopit. Tak tedy: „Long Live the Queen.“