Jako malé děti

Sarah Pierceová je osamělá matka, která si během neustálého pendlování mezi pískovištěm a plotnou začíná málem myslet, že nemusela studovat anglickou literaturu na to, aby z ní byla předměstská panička. Pro její nejasné pocity, v nichž se mísí zakořklost a vina, však nemá pochopení jak manžel, úspěšný byznysmen, tak sousedky, které jsou v rolích spořádaných předměstských slepic zjevně úplně blažené.

V okamžiku, kdy se na pískovišti objeví osamělý otec se synkem v praštěné šaškovské čepici, Sarah pochopí, že by mohla získat spojence. Netuší ovšem, že sympatický Brad Adamson se pro ni toho horkého léta stane něčím víc – spiklencem, kamarádem a nakonec milencem, který jí rozumí, obdivuje ji a dokáže stejně jako ona riskovat svůj poklidný, stabilizovaný život (včetně manželky Kathy, pohlcené profesí filmové dokumentaristky)... 

 Režisér Todd Field před šesti lety diváky potěšil vztahovým dramatem V ložnici, který mu vynesl šest oscarových nominací. I ve svém následujícím filmu Jako malé děti, inspirovaném románem Toma Perrotty, nabízí realistický, lehce černohumorný pohled na každodenní život, posunovaný však přesvědčivě a bohatě strukturovanými charaktery k neodvratnému tragickému finále. O to se ovšem nepostarají žárliví partneři milenců, ale muž, který je v podstatě stejným, byť viditelnějším vyděděncem jako Sarah a Brad – postarší „úchyl“ Ronald, proti jehož přítomnosti v poklidné čtvrti protestují všichni její pokojní obyvatelé. Je ovšem jasné, že ve skříni tady kostlivce skrývá ledaskdo...

Přiznám se, že pokud jde o tradiční americkou kritiku „předměstského znecitlivění“ (jde myslím o termín Stevena Spielberga), dávám přednost E.T. – Mimozemšťanovi, Ozovým Stepfordským paničkám nebo Burtonovu Střihorukému Edwardovi před realističtěji pojatými příběhy typu Americké krásy, které se Fieldův snímek (což si nelze nevšimnout) zřetelně podobá. Neznamená to, že bych kvůli své vášni pro „dětinské“ žánrové hyperboly dokázala bez mrknutí oka zatratit kvality snímku tak inteligentně a vyváženě natočeného a herecky zvládnutého, jaký nám Field předkládá. Jen mi to všechno vlastně připadá – navzdory komentáři, který vyprávění dává ironický, literární nadhled – trochu hollywoodsky povrchní: Field na jedné straně touží po obyčejnosti a přirozenosti, na druhé až příliš horlivě utahuje šrouby dramatického finále. Nebýt úchvatně „obyčejné“ Kate Winsletové, která v roli Sarah podává další ze svých bezchybných a přitom lidsky odzbrojujících výkonů, z filmu by pro mne mnoho nezbylo. Rozhodně by mi za pohled nestál Patrick Wilson (Fantom opery, V pasti), který je coby Brad možná až příliš pohlednicově hezký pro film, který se tváří jako „něco ze života“. To už je zajímavější Jackie Earle Haley coby Ronald, který je neodolatelně trapný třeba v okamžiku, kdy ho na koupališti hystericky ostrakizuje celá předměstská komunita...

Jako malé děti je pro mne ovšem navzdory svým kvalitám stále ještě film, který si s vážným tématem jen hraje, předstíraje zralou dospělost. I když si s takovým soudem připadám zahořklá a provinilá.