Babel

Maročtí pasáčci koz dostanou od svého tatínka pušku na střílení šakalů a ozkoušejí její dostřel na autobusu křižujícím vzdálenou silnici. Kulka prolétne oknem a zasáhne americkou turistku Susan. Jak dopadne pastevecká rodina a jak se zachová Susanin muž Richard? Co bude s jejich dětmi v Mexiku, s opuštěnou chůvou a jak s celou nešťastnou událostí souvisí hluchoněmá Japonka Chieko a její otec? Mnoho otázek si klade film Alejandra Gonzáleze I~nárritua a s jakousi vzdušnou vizuální lehkostí, střídavou nadějí a nedořečeností na ně i odpovídá. Američanům dopřeje pravý americký příběh lásky, byť plný špíny, zoufalství a beznaděje, Mexičanům konfliktní desperátské rozuzlení a Japoncům zasmušile symbolické smíření.

Od dob Altmanových Prostřihů (1993), Tarantinova Pulp Fiction – historky z podsvětí (1995) a nejpozději Andersonovy Magnólie (1999) se v současné kinematografii zabydlel a poměrně hojně rozmnožil model vyprávění, skládající se z několika proplétajících se linek, v nichž jedna pointa umocňuje další. Zdá se, že filmaři znovuobjevili ekvivalent románu, do jehož „děje“ se vejde celičký svět, všechny lidské typy, osudy a emoce. Jakékoli dílo s globálním rozmachem, jež chce vypovědět vše o naší současnosti i o lidstvu jako celku, však riskuje, že bude přijímáno jako tezovité, vykalkulované, odtažité a případně dokonce nestravitelné.

Pokud jde o stařičkou Intoleranci (1916), je zjevné, že to tehdy D. W. Griffith s původně téměř čtyřhodinovou stopáží přepískl. Podobně „biblicky“ robustní je i Babel, ale ten má naštěstí jen přijatelné dvě a půl hodiny a namísto epiky, která přeskakuje z epochy do epochy, vychází z žánru dramatu, kde je všechen čas pojímán jako aktuální. (Což může být pro diváky trochu matoucí, když si potřebují poskládat návaznost různých dějů.) Je v tom jistý posun od okázalosti k mnohem intimnějšímu vidění, nicméně i tak obrovské ambice u Babelu čiší z téměř každého záběru. V jistém ohledu jde o pokračování sebemrskačských tendencí vyspělé západní kultury, které můžeme s rozvojem politické korektnosti pozorovat již delší čas. Nejde tu jednoduše o zpytování jednotlivé lidské duše či povahy lidstva obecně, ale o schéma, kdy je bílý příslušník střední a vyšší vrstvy západní společnosti vystavený políčkům ze strany těch znevýhodněných, odsunutých a slabších.

V redakci Cinemy na to máme jeden odstrašující příklad, jímž se pokaždé zaklínáme, kdykoli hrozí, že narazíme na „film s toxickou dávkou lidskosti“ a ochotou všechno s nekonečnou tolerantností vysvětlovat a omlouvat. Loňský oscarový vítěz Crash Paula Haggise se v tomto stal opravdu příslovečným a neustále se bojíme, že budeme ještě někdy vystavěni něčemu podobnému, byť o ušlechtilých záměrech autorů (obvykle) nepochybujeme. Babel se v mnohém nebezpečně blíží Crashi, ale naštěstí není jeho poselství navlečeno do kabátku vypravěčských a stylistických klišé. Babel je totiž filmařsky neotřelý, nádherný a moderní v onom původním slova smyslu. Nikoli sezonní, módní a povrchní kousek, ale dílo pokoušející se vynalézt takový typ obrazů a zvuků, které nám i to zdánlivě známé ukazují jako nové a zvláštní. (Například takový Brad Pitt tu vypadá nově, jednak proto, že konečně vypadá staře, tj. úměrně svému věku, a jednak proto, že hraje tak tlumeně, beze svých manýr.)

Co se týče barev, mírně zastřené, vybledlé či zšeřelé tóny a trocha psychedelie ještě nezakládají originalitu, ovšem ve spojení s náladotvornou hudbou a mírně těkavým, ne však nervním způsobem snímání se už rodí styl. I~nárritu, jeho kameraman Rodrigo Prieto a skladatel Gustavo Santaolalla pracují ve zvláštní symbióze, jejímž výsledkem je pocit ostychu i ve chvílích (lidé umírají, trpí, jsou vykoupeni), kdy by jinde podle konvencí nastoupilo voyeurističtější zírání, případně dramatická hudba. I~nárritu dovede režijně určit přesnou hranici, kde věci dokážeme smyslově zachytit a přitom se na nich nepopásat.

Když přehlédneme příběhy v celku vedle sebe, všimneme si, že každý člověk tu je nějak odcizen, vržen do cizího světa a zakusí moment, kdy zůstává strašně sám. (Dospělí Američané v arabském světě, jejich děti v Mexiku pohlcené do tmy, Japonka v tichu svého postižení.) Vyprávění tak sugeruje, že spíše než v civilizační džungli žijeme v různých druzích pouště. Tento intenzivní dojem nezměrnosti se přenáší i do diváckého vnímání tím, že je zviklána naše rovnováha smyslů. Ze světa mizejí  zvuky, buď tak, že se rozpustí do šumění, nebo vypadávají jako při nějaké poruše. Zrak se začíná třást pod náporem stresu a emocí, vidění se rozmlžuje, rozpíjí v extázi i bolesti. Jsme s postavami, o nichž mnoho nevíme, a jsme také téměř „uvnitř“ nich, lapeni v cizích tělech. Nezvyklý, až nepříjemný zážitek.

Babel celkem předvídatelně vypovídá o různě blokované komunikaci, ale rovněž o propojení všeho a všech. Za nejhlavnější téma si tedy klade otázku, kam až sahají příčiny a následky, a rozehrává ji způsobem, že si pak klademe doplňující otázku, jak takovéto řetězce a sítě vytvářejí samotný film coby technický a umělecký konstrukt. V tomto spojení proto není žádná mystika, odehrává se zcela bez Boha a spirituality, je to čirá mechanika: střih. Odděleni a přesto spojeni, to je násilí montáže, z nějž se dá vykoupit jen prostřednictvím detailů, jež účinkují jako blízké doteky. Jednotlivé dějové linky se tu nespojují dohromady hudbou, ač to v podobných filmech bývá obvyklé. Každé prostředí, arabské, mexické i japonské, má svou vlastní melodiku, rytmiku a chvění.

Působivost Babelu tak stojí mnohem více na struktuře vyprávění a atmosféře, kterou navozuje textura barev a ruchů, samotné poselství a jednotlivé motivy vyznívají slaběji než u předchozích I~nárrituových filmů.  Už Amores perros v sobě mělo velký kus nepravděpodobnosti, přestože vyprávělo převážně o drsné sociální realitě, a 21 gramů počítalo s tím, že spolkneme velmi vyhrocená, vzájemně propletená traumata postav, jejichž emoce zprvu nechápeme, ale musíme si je domýšlet až zpětně. Uvěřit lásce a odcizení však u nich šlo lépe než u Babelu, který po nás vyžaduje přijmout opravdu velmi kontrastně spojené osudy, a navíc v nás podivně zbržďuje emoce, snad proto, že místo plnohodnotných postav nabízí spíše jednající, nebo pasivní typy (byť skvěle herecky odstíněné).

Myslím, že pointu není těžké pochopit: neměli bychom být uzavřeni jenom ve svých problémech, ale vědět, co se děje okolo nás. To, že si nerozumíme, není kvůli božímu trestu, biblickému zmatení jazyků, ale proto, že spolu neumíme mluvit my sami. Neporozumění, předsudky a zábrany jsou naším, lidským dílem. Říká tiše tento film, který je tichý právě proto, abychom co nejvíc naslouchali. Nakolik je to jen sofistikovaná ždímačka slz a nakolik umožňuje skutečné pochopení sítě globálních vztahů, záleží tentokrát na jednotlivém divákovi či divačce. Potenciál je v díle k obojímu.