Clerks: Muži za pultem

Před třinácti lety si jistý chlapík jménem Kevin Smith usmyslel, že natočí film. S minimálním rozpočtem a s bandou neherců nakonec zplodil černobílou komedii Clerks (u nás kdysi vyšla na videu pod otřesným názvem Podvodníci z New Jersey, později byla v televizi částečně rehabilitována coby Mladí muži za pultem), jejímiž ústředními „hrdiny“ byli Dante (Brian O'Halloran) a Randal (Jeff Anderson). Ti dva tehdy v jednom malém obchůdku proflákali a prodebatovali jeden epesní den blbec... a to bylo víceméně celé. Bylo to ovšem velmi vtipné a svým způsobem okouzlující, pročež se ze Smithe rázem stala  hvězda. A teď, o pět filmů později, se ke svým kořenům vrátil.

Tak jako něco roků přibylo Smithovi, zestárli i jeho vykukové, a chtě nechtě budou muset řešit otázku co s načatým životem. Poté, co jejich krámek lehl popelem, našli si Dante s Randalem práci v jedné nepříliš frekventované hamburgrárně, a kdyby bylo po Randalově vůli, pravděpodobně by to v ní doklepali až do důchodu. Jenže Dante cítí potřebu zapustit kořeny a chystá se odjet na druhý konec Států se svou poněkud panovačnou snoubenkou. Jediné, co by jej snad mohlo v průběhu velmi rozumné stopáže zastavit, je sílící náklonnost k půvabné šéfové Becky (výtečná Rosario Dawsonová). A vlastně možná i Randal, jehož talent na samozřejmé vyvolávání průšvihů je vpravdě smrtící.

Clerks 2 jsou samozřejmě opět zcela konverzační film (sluší se ovšem podotknout, že se Smith tentokrát snaží oživit vizuální stránku, takže nezřídka pohne kamerou... a dojde i na muzikálové číslo!), přičemž jejich dialogy rozhodně nejsou pro upjatě korektní diváctvo.

„Babička byla stará. Takhle tehdy prostě lidi mluvili! To neznamená, že byli rasisti. I když, vzpomínám si, jak jednou říkala rozbitý flašce ,negrořízek‘. No, možná byla trošku rasistka...“

 Zcela samozřejmě tu jsou pozuráženi (jen tak namátkou) černoši, běloši, tělesně postižení, křesťané, židé, hobiti, homosexuálové i George Lucas. A to prostředky naprosto nevybíravými. Mluva je zhruba stejně sprostá jako v celovečerním South Parku. Dobrou zprávou ovšem je, že je to zároveň docela vtipné, ba místy dokonce velice vtipné. A kromě toho i takovým zvláštním způsobem... ehm... hřejivě lidské. Ten prasák Smithů totiž opravdu má srdíčko. Ale pokud jeho starší filmy znáte, není to pro vás žádná novinka. Pokud ne, račte se opatrně seznámit.

Na závěr bych snad dodal jen bezcennou informaci, že při uvedení v Cannes sklidili Clerks osmiminutové ovace, ovšem jeden slavný americký kritik z nich prchnul po půlhodině, někdy během debaty o polykání oslího semene... Není tedy známo, co si mohl myslet o pozdější scéně, v níž je dotyčný íáček epicky sodomizován plešatým hromotlukem.