Rocky Balboa

Ani s legendárními šampiony se život nemazlí. Je tomu už pět let, co se milovaná manželka Rockyho Balboy (Sylvester Stallone) odebrala na onen svět a bývalému boxerovi po ní zůstalo jen bolavé srdce a restaurace Adrian’s. Každý večer v ní hostům, debužírujícím italské speciality od mexických kuchtíků, neúnavně vypráví historky z časů, kdy kraloval světovým ringům, a volný čas tráví smutněním ve společnosti svérázného švagra Paulieho (Burt Young) či vysedáváním u Adrianina hrobu. A jelikož se mu poněkud odcizil i syn (Milo Ventimiglia), který slavné rodinné jméno vnímá jako kouli u nohy, vlastně mu toho na světě už moc nezbývá. Možná najde spřízněné duše v servírce Marii (Geraldine Hughesová), již znával, už když byla malým děckem, a jejím polojamajském synovi (James Francis Kelly III), kterého od té doby stačila sama vychovat. Určitě mu ale nebude lhostejné to, co se bude dít po odvysílání televizního pořadu, v němž počítačově nasimulovali souboj „starého dobrého Rockyho“ se současným šampionem Masonem Dixonem (Antonio Tarver). Ten sice suverénně poráží každého, kdo se mu připlete pod rukavici, ale mezi fanoušky není právě nejpopulárnější. Jeho manažery tedy napadne velkolepá exhibice, při níž by se měl utkat... samozřejmě s milovaným Rockym. Ten se sice navzdory šesti křížkům na krku chtěl do ringu vrátit tak jako tak, protože mu sport chyběl, původně měl ale v úmyslu zabušit si jen tak okrajově, v bezvýznamných zápasech. Když ale nabídku po určitém váhání přijme, rozhodne se, že exhibice neexhibice (i když – o titul v ní vlastně teoreticky při potenciálním Rockyho vítězství jde pořád), dá do toho všechno, co mu ještě zbývá. Takže zatímco se svět zároveň směje a kroutí hlavou, truchlící megadůchodce se začíná tvrdě připravovat na svůj poslední zápas...

Čas prchá jak splašená mrcha, tudíž je jasné, že mezi našimi čtenáři už je nemálo těch, pro něž akční film začíná cca Matrixem. Kdo je ale jen o mrzkých pár pátků starší, dozajista pamatuje časy mocných velikánů, v nichž měl Bruce Willis vlasy, Steven Seagal nepřipomínal kulisu z filmu Andreje Tarkovského, Arnold Schwarzenegger byl cool a Sylvester Stallone in. Pokud ovšem nemáte dobrou paměť na historii, připomínka, že poslední jmenovaný byl kdysi nominován na dva Oscary, vám nejspíš bude připadat stejně absurdní, jako možnost, že Jean-Claude Van Damme někdy doluštil křížovku. A přece je to pravda. Před třiceti lety byl „Sly“ po prvním Rockym (který mimochodem neměl na plakátu triumfální boxerskou pózu, nýbrž zamilovaný pár) považován za velenadějného scenáristu i herce a teprve později se stal nadživotním bijcem. Když tedy v šedesáti (!) pošesté a naposledy (finální záběr o tom nedovoluje pochybovat) za zvuků okřídlené melodie Billa Contiho vstupuje do ringu, nemusíme shovívavě mhouřit oči nad předpokládaným smutným rádoby comebackem akčního hrdiny, nýbrž s lehkým překvapením přivítat zpátky slušného herce (a přijatelného scenáristu a režiséra) v roli, která je stále ještě jeho životní.

Zatímco v předchozích pokračováních, v nichž nabíraly boxerské mače na důležitosti a absurdnosti až do úžasně pitomého moskevského klinče s démonickým Dolphem Lundgrenem ve čtyřce (pětku pro jistotu – stejně jako Stallone – tiše ignorujme se vším všudy), Rocky Balboa se sympaticky vrací ke kořenům tím, že v něm o rohování jde až v nějakém třetím, čtvrtém plánu. Ano, samozřejmě, že se zhruba ve dvou třetinách dočkáme bombastické tréninkové montáže, následované velikým zápasem, ale ono v něm vlastně ani nejde o vítězství nad protivníkem (který mimochodem NENÍ hajzl, což je milé), ale nad sebou samým a nad háky a direkty uplynulého života.

Omlácený Rocky stráví předchozí většinu filmu převážně melancholickým smutněním, sbližováním se synem a Marií (které rozumně nepřeroste do vyloženě romantické roviny) a znovunalézáním svého já, příležitostně tryskajícím v podobě průpovídek a monologů, jejichž křemenné filozofično by z úst kohokoli méně „čistého“, než je prosťáček Rocky, bylo k smíchu („Svět není procházka růžovou zahradou. Je to hodně zlý a hnusný místo, který tě bude srážet na kolena, a když mu to dovolíš, zůstaneš na nich furt. (...) Je to vo tom, jakou nakládačku můžeš dostat a přitom jít pořád dopředu.“) A světe, div se, není to trapné, není to nudné, je to hezky melancholicky lidské a bere se to vážně přesně natolik, abychom mohli být občas dojati a jindy se usmívat lehkému humoru, občas i mile sebeshazovačnému (Rocky: „Není po všem, dokud není po všem.“ – Dixon: „To máš vodkaď? Z vosumdesátejch let?“ – Rocky: „Hm, spíš ze sedumdesátejch...“).

Ostudu si Stallone nedělá ani jako režisér. Ne že by snad čímkoli překvapil – možná až na pár moderních filtrů a bleskostřihů v závěrečné boxerské montáži – ale má film pevně v cílevědomě staromódních (což se nerovná zastaralých) rukách. Je to už hodně dlouho, co jsme z něj mohli mít radost. A bez mučení přiznávám, že na mém subjektivním číselném hodnocení se nostalgie určitě podepsala. Pokud jste Slye nikdy neměli rádi, nebo snad dokonce nevíte, kdo ten pán je, odečítat pravděpodobně umíte (pokud jste moc neboxovali).

P.S.: Jeden známý, který je fanda do boxu a viděl film díky zázraku jménem internetové pirátství dříve, mi s opovržením vykládal, jak je z boxerského hlediska špatný. Vězte, že je mi to úplně, ale úplně jedno.