Dopisy z Iwo Jimy

Krvavý účet mezi Američany a Japonci otevřela 7. prosince 1941 Zera nad Pearl Harborem a Hollywood byl od začátku při tom. Tak byla na filmové plátno přenesena Bitva o Midway a také Třicet vteřin nad Tokiem či Létající mariňáci nad jižním Pacifikem. Cary Grant ponorkovým stylem Pluj tiše, pluj hluboko nastavil kurz Směr Tokio. Na hladině umíralo Pět Sullivanů a v Pekle Pacifiku se smažili Lee Marvin a Toširo Mifune, zatímco Král Krysa se snažil přežít peklo japonských zajateckých táborů, o kterých věděli své i ti, kteří stavěli Most přes řeku Kwai. To, co měly tyhle válečné opusy společné, byly jasně rozdané karty a zřetelně vykreslený obraz zákeřného a krutého nepřítele, kterého bylo třeba nelítostně zabíjet, což v době, kdy se dosud čekalo na atomovou bombu, znamenalo tvrdou, nebezpečnou a někdy i nechutnou rukodělnou práci. Japonský voják byl zobrazován jako nelidské, fanatické, zakrslé a barbarské monstrum, jako sadistický „žluťák“ přicházející z jiného světa a civilizace. A když už se s odstupem domluvil koprodukční pohled z obou stran (viz Tora! Tora! Tora!), bylo třeba angažovat americký i japonský štáb a složit jejich rozdílné pohledy do jednoho celku.

Eastwoodovy Dopisy zcela nepochybně nelze zařadit ani do starých černobílých schémat, ani do polovičních kompromisů. To, co jejich prostřednictvím předkládá, tady v takto „čisté“ formě ještě nebylo, neboť je to nový pohled z druhé strany, pohled očima nedémonizovaného, jistým způsobem pochopeného a apriorně nedehonestovaného nepřítele. Dopisy z Iwo Jimy točil Eastwood  se stejným týmem v těsném souběhu s Vlajkami, podle scénáře Iris Jamašitaové, volně inspirovaného dochovanými dopisy generálporučíka Kuribajašiho, díky jehož „podzemní“ strategii se invaze na Iwo Jimu nejen protáhla, ale stala se pro americké mariňáky smrtelnou misí gigantických rozměrů. Jakkoli oba snímky vycházejí ze stejného válečného půdorysu, v mnohém se liší. Zatímco ve Vlajkách je rozvinuto přece jen více charakterů, Dopisy jsou zřetelně koncentrovány kolem dvou hlavních postav – generálporučíka Kuribajašiho (charizmatický Ken Watanabe/Poslední samuraj) a bývalého pekaře a otce v záloze, vojína Saiga (univezálně sympatický, u nás prakticky neznámý japonský zpěvák a herec Kazunari Ninomija). A také nenabízejí tak masivní smršť flashbacků (které tu nejsou proto, aby posouvaly děj, ale spíš vysvětlovaly, jak a proč sem protagonisté vstoupili), jiný pohled s sebou přinesl i jiný jazyk (prakticky celý film je „odbaven“ v japonštině), jiné je barevné ladění snímku – ale především je tu zásadní rozdíl v postavení těch, z jejichž pohledu je odvyprávěn. Zatímco Američané přijeli na Iwo Jimu zvítězit a pokud možno přežít, aby se mohli vrátit domů – Japonci věděli, že sem přišli zemřít.  To je silný leitmotiv, promítající se do silných scén, ve kterých, spolu s větší sevřeností, originálním „rakursem“ a počtem oscarových nominací Dopisy nad Vlajkami o něco vítězí (např. hromadná čestná smrt granátem, odjištěným o vlastní přilbu).

Teprve složením obou opusů se obraz střetu dvou kultur a jedné krvavé bitvy stává kompletním a dává věrohodnou představu, proti komu stáli, koho zabíjeli a kvůli čemu umírali. Více než šedesát let poté, co byly napsány, Dopisy z Iwo Jimy konečně promluvily. O jejich cti, odvaze a obětování. A oni v nich znovu ožili. Je to zážitek silný i nevšední.