Občan pes

Již dlouho jsem si u žádného filmu nepřipadal tak rozpolcený. Na jednu stranu neustále pobavený, vytrhovaný z nudy a usvědčovaný, že fantazie a humor Asiatů neznají hranic, a na druhou stranu poněkud otrávený z toho, že někdo převzal laciný koncept Amélie z Montmartru a dětinsky se vyžívá v tom, že může kupit jednu neškodnou bizarnost za druhou a natahovat to a natahovat... Pestrobarevné polofantazijní příběhy s pasivními hrdiny dovedou bavit a fascinovat v detailech,  ale jako celek bývají poněkud únavné a málo uspokojující. I když máte nekonečné možnosti všechno říct a zobrazit vše, na co si pomyslíte, nakonec se dílo obvykle sveze k infantilní romantice, která je vlastně konzervativní až hanba. Platí to pro zmiňovanou Amélii, Gondryho Nauku o snech i Občana psa, který je druhým celovečerním počinem režiséra Wisita Sasanatienga. Jeho jméno si zapamatujte. Jednak cvičně, abyste si potrápili paměť, a jednak proto, že tento pán má na svědomí už jeden podobný, jedovatými barvičkami přeplácaný snímek, Tears of the Black Tiger, jenž patří k nejpodivnějším muzikálům všech dob („western v růžovém“). A Občan pes je také muzikál, a to extrémné melodramatický. Tedy aspoň zčásti. Rovněž to je groteska (o hledání uříznutého prstu), ekologická agitka (o sbírání plastových láhví, z nichž vznikne druhý Mount Everest), duchařský příběh (o babičce proměněné v ještěrku a motorkářském zombie taxikáři), sociální satira (o snaze nechat si narůst psí ocas-symbol úspěchu), existenciální drama (o pohozeném plyšovém medvědovi, který hulí jak fabrika a ožírá se v barech) a možná ještě něco dalšího, obvykle zapojující v jedné scéně a v jednom momentu přinejmenším dva žánry a emocionální rejstříky dohromady. Postavy si za celou dobu vymění minimum dialogů a místo toho mimo obraz drnčí téměř neutuchající komentář, jenž namluvil Pen-ek Ratanaruang, což je režisér, který v Thajsku točí vážné intelektuální klády o hledání smyslu života. (Těžko říct, jestli tohle má být nějaká narážka, již má většina lidí odhalit, nebo jde o náhodu a nějaký kamaráčoft.) Dva mladí, krásní a naivní hrdinové Pod (chlapec) a Jin (dívka) se z vůle scenáristů míjejí tak urputně, že by je člověk nejraději zabil (hrdiny i scenáristy). Jenomže pak přijde nějaká neodolatelná píseň či sebelítostivý medvěd Tchongkai a vše je na chvíli odpuštěno. Oproti Amélii oceňuji na Občanu psovi to, že když už lakuje realitu narůžovo, dělá to tak názorně, že každému musí dojít, že to v Thajsku ve skutečnosti vypadá podstatně jinak a že ona pohádkovost je slabým, krátkodobě působícím lékem na bídu a neštěstí. Hodnocení takového filmu není snadné. Důležité je nenechat se okouzlit exotikou a nechovat se jako turista se zalíbením v povrchu.