Fontána

Darren Aronofsky si (zvlášť v minoritě mladistvých filmových intelektuálů) vydobyl pověst zajímavého tvůrce díky originální sci-fi Pi (1997) a dramatu Rekviem za sen (2000). I v jeho novém filmu, nazvaném životodárně Fontána, ho zajímají různé způsoby, jak se vypořádat s bolestnou realitou. Jedním z těchto způsobů je snaha násilně pochopit nepochopitelné a ovládnout svět na základě řádu, racionality a logiky. Pokud jde o matematika z Pi, posedlého touhou vypočítat zákonitosti světa, je vědec Tommy Creo z Fontány jeho rodným bratrem: soustřeďuje se totiž tak umanutě na hledání léku pro svou manželku Izzi, která umírá na neoperovatelný mozkový nádor, že mu uniká přítomná, „skutečná“ žena. Podobně je na tom i hrdina příběhu, který Izzi píše – španělský conquistador Tomas, jenž se vydává do Nového světa dobýt biblický strom života, zajišťující vytouženou nesmrtelnost jemu i jeho milované královně Isabele. Hrdinku Rekviem, upnutou na krásnou televizní „realitu“, zase připomíná sama nešťastná Izzi, konstruující svůj příběh jako osudovou milostnou story v romanticky barvitých kostýmech a kulisách...

Fontána však obsahuje i třetí příběh, jenž Aronofského svět obohacuje o zneklidňující, prvoplánově mystickou rovinu: jeho protagonistou je podivný astronaut Tom, který v daleké budoucnosti 25. století završuje a spojuje hledání obou dvojic – Tommyho a Izzi v současnosti a Tomase a Isabely v roce 1500. Tomův halucinačně pojatý příběh přitom může být prostě tou částí Izziny knihy, kterou už dopisuje zoufalý, osamělý Tommy... A samozřejmě také nemusí. Obě fantazie – futuristická mužská a romanticky ženská – každopádně ozvláštňují „obyčejný“ příběh, který se odehrává v současnosti a vypráví o muži, jenž se odmítá smířit s nezměnitelnou realitou – neodvratnou smrtí své milované manželky...  

Ve Fontáně se Darren Aronofsky potvrzuje jako brilantní formalista, útočící přímo na přecitlivělé brzlíky mladých, přemýšlivých diváků zvukem (znamenitě mystická hudba Clinta Mansella) i obrazy (skvělá kamera Matthewa Libatiquea a – pozor – nedigitální triky!) . Film s vizuální naléhavostí comicsu (který režisér označuje za jeden ze svých inspiračních zdrojů) a nasazením čerstvě vylíhlého počítačového viru medituje o nadčasových existenciálních otázkách. Zároveň vám ovšem intenzitu prožitku rafinovaně komplikuje chladně odtažitým vztahem ke svým modelovým, psychologicky pouze povšechně načrtnutým a neprobarveným postavám.

Zní to úchvatně, viďte, když film vypráví o takových zapeklitých věcech. Touha po nesmrtelnosti těla kontra věčná, nikdy nekončící a neselhávající láska. Definitivnosti zániku jednotlivce versus „věčný" životní cyklus, jejž symbolizuje prsten jako záruka věrnosti i odraz mystického plaza Urobora zakusujícího se do vlastního ocasu... To vše nám však Aronofsky bohužel nesmiřitelně, bezúsměvně diktuje prostřednictvím „perfektních“ obrazů, jež občas nenápadně přetečou do líbivého kýče. Kdo by měl náhodou námitky a odmítal režisérovi hrát na ruku, zacpe mu ústa přehršel křesťansko-buddhistické symboliky říznutá špetkou mystiky starých Mayů. A kdo by reptal dál, musí se přece sklonit před hvězdnou autoritou Hugha Jackmana (v trojroli) a Rachel Weiszové (v dvojroli)!

Uznávám, že Aronofského přístup si nepochybně najde své nadšené obdivovatele, tady bych se už ovšem odvážila polemizovat: herecké výkony zmíněných hvězd rozostřuje a zplošťuje nutnost ne-ustále těkat mezi různými rovinami příběhu (a hlídat si při tom vlasy, které divákovi slouží k základnímu rozlišení postav). Na hlubší ponor do psychologie hrdinů pak už samozřejmě nemůže zbýt místo. Potěšením pro mne naopak byla herecká přítomnost znamenitě soustředěné Ellen Burstynové v roli Tommyho kolegyně, doktorky Guzettiové (ve vyprávění se vyskytuje kupodivu jen jednou). Ta Fontánu na jedné straně polidšťuje a na druhé „posvěcuje" – vždyť právě tato herečka svým výkonem v Rekviem za sen zvýšila Aronofskému kredit.

Ani letmo popsaná formálně-myšlenková koncepce (nad níž samozřejmě můžete bádat do úmoru, zvažujíce všechny ty metaforické prsteny, bubliny a biblické stromy) ovšem Fontáně nezajišťuje neprůstřelnost. Může totiž vyvolat nekritický obdiv, ale i nudu či dokonce posměch: pro někoho jde o zásadní transcendentní zážitek, pro jiného je to abstraktní, chladná, pseudomystická vyprávěnka, která hloubku pouze předstírá...

Pokud jde o mne, tak Aronofského film vychází ze srovnání s těmi nejlepšími příběhy o ztrátě milované bytosti s odřenýma ušima: nehraje si tak originálně a jímavě jako Kaufmanův/Gondryho Věčný svit neposkvrněné mysli, nezkoumá možnosti otřesené paměti jako Tarkovského/Soderberghova Solaris... Líbit se vám bude víc, pokud jste mladiství intelektuálové, ceníte si mišmašovitého vizionářství ve stylu bratrů Wachowských a máte rádi převeliké, dietní mudrování o tom, že duše a láska jsou věčné a po smrti můžete s pomocí kytiček pěkně zrecyklovat tělo. Pro mne je to celé jaksi příliš veliké a instantní. A tak – zatímco Aronofsky vysílá svého hrdinu na báječně vyhlížející psychedelický trip, já s úlevou myslím na to, že i film mudrující o lásce a věčnosti jednou musí nenávratně skončit – zatímco já stále ještě miluji a žiji.