Vratné lahve

?Já jsem takový vítací typ,? vtipkuje učitel češtiny Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) o svém manželství před ženou Eliškou. Zvlášť v posledních letech nejspíš pobýval raději ve škole mezi dětmi než v pražském bytě, který naopak opanovala právě Eliška, když odešla do důchodu jako první. Tkaloun se tedy loučí vždycky spíš spěšně a rád, z příchodu domů si však učinil hravý vítací rituál ? jeden z mnoha, které jeho ženě po čtyřiceti letech společného soužití už zdaleka nepřipadají tak vtipné.

Jenže jednoho dne Tkaloun nemá kam odejít, a tudíž o nějakém vítání nemůže být ani řeč: poté, co mu konflikty s nesnesitelným žactvem vynesou přezdívku ?Ždímák?, si uvědomil, že už ve škole není rád. A odešel do důchodu. Jenže doma také není rád... Zatímco spolehlivá, ?okoukaná? Eliška se poklidně realizuje soukromými hodinami němčiny a péčí o domácnost i o vnuka Tomíka a dělá si starosti o dceru Helenku, již opustil manžel, Tkaloun horečně hledá novou životní náplň. Když narazí coby messenger, zapracuje se v supermarketu jako brigádník v oddělení vratných lahví. Rychle si vytvoří nový, lepší svět, plný vzrušujících a zábavných kontaktů se zákazníky a zákaznicemi, a začne jim skrz ?své? okýnko nahlížet a brzy i vstupovat do života.

Tkaloun ještě do sběru nepatří! Dokáže odhalit zloděje, změnit životy svých bližních ? i svůj vlastní. Vždyť ho dokonce v noci nenechají spát erotické sny ? proč třeba neobnovit příležitostné tělesné kontakty s bývalou kolegyní Ptáčkovou? 

Jenže je tady ještě Eliška, která sleduje manželovy úlety se stále většími obavami ? zprvu s pochopením, pak s hořkou ukřivděností a posléze s oprávněným hněvem. A tak konečně nastává čas, aby se Tkaloun pokusil vrátit se domů, opravdově a bez unikavě hravých rituálů?  

Diváky netrpělivě očekávaný šestý celovečerní hraný projekt režiséra Jana a scenáristy Zdeňka Sverákových je něco jako dvacátá bondovka: dosavadní spolupráci dovádí chytře a až s neurotickou pečlivostí do podoby blížící se nevzrušivé dokonalosti a zároveň reflektuje v řadě autocitací. Vznik Vratných lahví provázela spousta řečí i utajování, celovečerní dokument Tatínek i ?příběh? v podobě historky o rozchodu jedné z našich nejmilovanějších filmařských dvojic. Vratné lahve, stejně jako vztah Tkalouna a jeho ženy, mají však nakonec divácky uspokojivou, pozitivní podobu ?loučení a vítání?. Jak se dalo předpokládat, s Tatínkem tvoří svébytný ?autobiografický? dvojfilm: zatímco dokument hrozil rozlukou, zde se všechno šťastně znovu spojilo jako v klasické hollywoodské remarriage story.

Především se otec Svěrák coby scenárista i herec objevuje v té nejlepší, důvěrně známé formě? Také pohybujeme-li se v rámci ?stoprocentní? filmografie Jana Svěráka, jsou Lahve nejblíže divácky tolik ceněnému oscarovému Koljovi. Vzdávají se však až s truffautovskou důsledností ?snadné? dojemnosti a patosu, k jakým mohlo téma svádět, ve prospěch žánrově čistšího, tematicky i dramaticky sevřenějšího komediálního tvaru. 

Rodina Svěrákova nám tak nabízí zase jednou film vymykající se kompromisnické situaci domácího kinematografického rybníčku: po profesionální stránce se vyrovná ? v tom nejpochvalnějším smyslu tohoto srovnání ? hollywoodským produktům, přičemž je výrazně převyšuje kultivovaností, myšlenkovou hloubkou i přepečlivostí provedení.

Kroužkování a úlety

Formálně i emocionálně nejzralejší dílo Svěrákovic tandemu se chytře dotýká všech diváckých věkových kategorií: postava ?otce? (Obecná škola, Kolja) se výhybkou přes Tatínka sice posouvá až k ?dědečkovi?, Lahve však nejsou podívanou pro seniory a jejich příznivce (jakou bylo třeba Michálkovo jinak znamenité Babí léto). Tkalounovu situaci zrcadlí další různorodé postavy. Zatímco pětašedesátiletý hrdina (v podání jedenasedmdesátiletého Zdeňka Svěráka tradiční semiautobiografická postava obohacená o tik) si patrně naposled v životě řeší otázku manželské věrnosti, jeho nejzajímavější protihráčkou zůstává žena Eliška: v podání Daniely Kolářové tato moudrá, vtipná a přitom oddaně pečovatelská ženská, která neztrácí eleganci a krásu ani v těch nejužších úzkých, rozhodně nepřipomíná babičkovský typ či emancipovanou ?úču?. Marně pátrám v paměti, kdy mne v poslední době jiná ženská postava v českém filmu tak bavila a dojímala zároveň?  To Eliška pojmenovává poprvé ve svěrákovském světě ?vyšší? perspektivu: věří totiž v Boha. Je pak jen logické, že její opuštěná dcera Helenka (jejíž příběh sledujeme v příležitostných, ale zřetelných dějových ?skocích?) hledá oporu v náboženské sektě (kterýžto ošemetný motiv autoři šťastně rozehrávají v debatě s otcem-ateistou). Tkaloun má sice pochopení pro zetě (?úchyl? Vladimír z Účastníků zájezdu ? zajímavý Martin Pechlát), který uprchl za sexuálně dravější partnerkou, intrikánsky však nastolí dceřino seznámení s bývalým kolegou, sympatickým Robertem (Jiří Macháček ? díky zase jednou normální stylizaci asi nejpříjemnější herecké překvapení filmu). Což je zdrojem jedné z dalších roztomilých podzápletek?

Ve hře o nové životní štěstí svých bližních, ve které si Tkaloun začne libovat málem jako nějaká žižkovská Amélie, jsou nakonec jak kolegové bývalí (vedle Roberta nezapomeňte na sexuchtivou Ptáčkovou/Nela Boudová), tak ti současní (standardní Jan Budař a noblesně umanutý

Pavel Landovský), ale i zákazníci ze samoobsluhy. Tkalounova posedlost párováním a kroužkováním druhých (míněná bezvýhradně ?dobře? v nejlepším duchu svěrákovské pozitivity) je však v rozporu s jeho vlastními snahami o úlety z rodinného hnízda. Ty se ovšem krutě a definitivně odsouvají do roviny nenaplnitelnosti, což je zdrojem dvou nejtrapnějších okamžiků vyprávění. Prvním z nich ? autorsky promyšleným ? je hrdinova popletená návštěva u Ptáčkové, druhým Tkalounovy erotické sny, jejichž zřejmě neplánovaná trapnost mne tíží. Děvčata v Akumulátorovi 1 byla v pořádku, vždyť patřila do stupidního televizního světa ? Ptáčková a spol. v podvazcích film poškozuje jako zbytečná klukovina. 

Tkalounovy sny jsou totiž součástí postradatelného nápadu umožňujícího divákům zahlédnout občas svět hrdinovýma očima. Všechna vážná jímavost hrdiny Lahví je ovšem právě v tom, že zůstává navenek ? téměř vždy ? celistvou komickou postavou, skrz kterou svět vyprávění sledujeme. Což svévolné subjektivní záběry jen ruší.

K tomu, abych Tkalouna pochopila jako zdatného erotického snivce, by mi postačilo víc takových scén, jako je ta báječná, letně lehounká sekvence a` la Jízda, v níž hrdina sleduje ženy vstupující do obchodu v poloprůhledných sukních? Obě tato pojetí erotiky jsou podle mne v rozporu: připomínají mi, že ve Vratných lahvích, jež jsou ladným vítězstvím pozitivního kompromisu, koexistují dvě autorské osobnosti oddané dvěma různým jazykům: milovník slov a milovník obrazů. A ten druhý, mladší, tentokrát především oddaně a talentovaně sloužil ?rodinnému? celku...

Okénko

Zatímco Tkalounův pohled na ženy podléhá různorodým konvencím (mezi něž patří i Eliščino banální kosmetické ?vylepšení?), téma komunikace, jehož součástí je i hrdinův ?rozlučkový? vztah k něžnému pohlaví, patří k niterným tématům Vratných lahví ? i režiséra Jana. Stárnoucí Tkaloun zprvu opakovaně naráží na přístroje a stroje, které mezilidskou komunikaci spíš komplikují či znemožňují, než ulehčují: čitelnou poznámku pod čarou pro ty, které pokročilejší věk odsuzuje k prohlubujícímu se neporozumění příliš rychle se měnícího světa, jsou Tkalounovy prohry ve vztahu s vysílačkou, mobilem, automatem na vratné lahve či dokonce s televizí (již Eliška bezelstně vnímá jako příležitostného, tupého a hezkého společníka k žehlení)? 

Pro Tkalouna se klíčovým a výsostně přirozeným ?komunikačním portem? stává okénko u výkupu lahví, kterým navazuje vztahy se zákazníky. Supermarket přitom pro autory naštěstí není žádným svatostánkem konzumu, ale prostě zmenšeným modelem světa, který se Tkaloun rozhodl ovládnout. Vratné lahve jsou jen záminka na úrovni zřetelné metafory ? o ně nejde, jsou zaměnitelné, jedna jako druhá, dají se lhostejně vracet do oběhu ? ale každý člověk u okénka je jiný, jedinečný. I zde však Tkaloun nakonec přestává být rád: poznává, jak křehké bylo jeho samolibé uspokojení z řízení vlastního malého světa: zodpovědnost za lidské osudy náleží patrně komusi jinému ? a není to šéf podniku v prosklené kukani se svými bezpečnostními kamerami?

Podobně jako v Akumulátorovi 1 i zde jde vlastně o  životní energii. Tkaloun s ní v úspornějším režimu podzimu života ještě nějakou dobu vystačí, chybí mu však skutečná zodpovědnost k jejímu příjmu a výdeji. Ze školy byl zvyklý vynakládat jednosměrné úsilí na své pubertální bližní a i dospělí kolem něj se mu teď promění v objekty ?velké? hry na konání dobra (což se mu samozřejmě nemůže nevymstít). Aby konečně pochopil, jaké mechanismy svým vztahem k ?vítání a loučení? spouští, musí se vrátit až k sobě samému... a změnit se.

Neodejdete-li z kina před koncem závěrečných titulků, vstřebáte v podobě ironické tečky i ?nehollywoodsky? realistické svěrákovské připodotknutí: dobrý konec je ?jen? momentální stav, lidé se většinou sami od sebe nemění ? a někdy by to byla dokonce škoda, říká se tu, protože to by pak přestali být sami sebou?

Platí to ostatně o i samotném filmu: Vratné lahve jsou dalším znamenitým společným dílem, které jsme si už jaksi zvykli od otce a syna Svěrákových vyžadovat. Rozdíl oproti jejich předchozím filmům je v tom, že tentokrát to za komediálním povrchem opravdu pálí a bolí: musíte přemýšlet o takových nepříjemných věcech, jako jsou stárnutí, okoukanost, manipulace dobrých úmyslů, vnitřní opotřebování i toho nejšťastnějšího a nejfunkčnějšího partnerského vztahu. Vratné lahve jsou zkrátka skvělý film. A mimochodem, co bude dál? Natočí Jan Svěrák Vratné lahve 2?