Arthur a Minimojové

Luc Besson už v roce 1999 – v době, kdy do kin uváděl svou verzi Johanky z Arku – rozjel animovaný projekt, kterým se dnes pokouší v rámci svého produkčního impéria konkurovat hollywoodské továrně na sny. Celek, inspirovaný výtvarnými návrhy Patrice a Céline Garciových, má ambice nabídnout zábavu cílové skupině nazývané stereotypně „malé a velké děti“. Chtít se vyrovnat kupříkladu bezchybným projektům Pixaru je ale skoro drzost – zvlášť ve chvíli, kdy nemáte mnoho zkušeností s animací a navíc nepřijdete s vlastním, celistvým a originálním konceptem a pokoušíte se napojit spíš na to, co se v poslední době v oblasti rodinné zábavy dobře prodávalo. Což přesně Besson rád dělá jako producent v hraném filmu. Takže proč to nezkusit v animovaném 3D vyprávění?

Arthur a Minimojové mimochodem počítačově generovaný příběh ve fantaskním světě mrňavých ušatých skřítků obklopili lehce stylizovaným hraným rámcem (kamera zkušený Thierry Arbogast, reprezentativní herecká sestava v čele s Freddiem Highmorem a Miou Farrowovou). Story začíná a končí na idylické farmě kdesi v Connecticutu, kam desetiletého Arthura na léto pravidelně odkládají jeho cyničtí rodiče. Osamělé, laskavé babičce však hrozí vystěhování, protože místní zloun Davido baží uchvátit její pozemky, na nichž prý zakopal poklad její před lety zmizelý manžel. Arthur má jen dva dny na to, aby navázal kontakt s mrňavými skřítky Minimoji, které si děda přivezl z Afriky, vstoupil ve skřítčí podobě do jejich říše a zachránil ji před zlovolným Maltazardem. Přitom samozřejmě narazí na  ztraceného dědečka a získá poklad i ruku minimojské princezny Selenie – sexy šťabajzny ve stylu anime, na jejímž 3D zadečku permanentně ulítává i digitální kamera.    

 Bessonův fantaskní svět se jistě poněkud liší od všeho, co jsme v oblasti animované zábavy zatím viděli, většinou však ne v tom dobrém: v téhle vnitřně odfláknuté, rozpustile bezstarostné směsici (zvlášť v akčních scénách) rychle ztratíte orientaci. Pokoušet se najít řád znamená ztrácet čas: stačí, když se necháte lehce kýčovitými obrázky trpně unášet kupředu, aniž byste pátrali po tom, co autoři ukradli z  artušovského mýtu a z dějů i výtvarných řešení Pána prstenů a nových Star Wars (v případě Maltazarda vás napadne, jestli Besson na Georgi Lucasovi nevyškemral nějaká starší data). Osobitá je snad jen ta typická bessonovská xenofobie uplatněná na „komické“ menšiny.

Arthur pohltil spoustu peněz a času, takže na jedné straně docela dobře chápete, že se recykluje v knížce, krátkém filmu, počítačové hře a dalších dvou dílech. Na druhé straně zase chápete, proč si Besson v tom šíleném blázinci odskočil natočit do pařížských ulic malý realistický filmeček o vznešených opeřencích mezi námi Angel-A.