Marcela

Novomanželé Marcela a Jiří Havrlandovi stanuli na počátku 80. let před Staroměstskou radnicí a jako stovky a tisíce jiných vyhlíželi šťastné příští. Jemu navlékli chomout, jí dali do ruky bič, všichni se zasmáli a u slavnostně prostřené tabule si vespolek popřáli, aby jim to vyšlo aspoň tak jako jejich rodičům. Nevyšlo. Problémy s bydlením, rozpory s tchýní jednou i druhou, dítě, rozchod, rozvod, nové sblížení, definitivní rozchod...

Režisérka Helena Třeštíková se na počátku 80. let pustila do unikátního projektu. Šest let nahlížela do života šesti mladých manželských párů a formou časosběrného dokumentu, jež později dostal jméno Manželské etudy, sledovala vývoj jejich vztahů, názorů, krizí, rozchodů i případných smíření stejně jako růst jejich dětí a proměnu společnosti jako takové. Televizní uvedení cyklu se setkalo na konci 80. let s obrovským ohlasem a režisérka Třeštíková slíbila, že „své“ páry úplně neopustí. A svůj slib dodržela. Návrat do jejich domácností byl o to zajímavější, že mezitím došlo ke změně režimu a prakticky všichni museli čelit novým životním výzvám. Marcela (Jiří další natáčení odmítl) jako matka samoživitelka v letech 1999-2005 řešila především tři problémy: nezaměstnanost svojí již dospělé dcery Ivanky, nezkrotnou živelnost pětiletého syna Tomáše, kterého si pořídila v dalším, rovněž neúspěšném vztahu, a nevyhovující bytové podmínky. Na samém konci vyprávění, kdy se už už zdálo, že Marcela konečně dosáhla jisté životní rovnováhy, však přichází nečekaně krutá rána osudu, která velké, dychtivé Marceliny oči poprvé opravdu zasáhne a rozesmutní. A která v divácích, kteří její příběh loni sledovali na obrazovkách České televize, vyprovokuje nebývalou vlnu zájmu a solidarity.

Helena Třeštíková proto startuje třetí část svého dokumentu se zásadní otázkou: Co bylo dál? A věřte, že skutečný život je mnohem barvitější a nevyzpytatelnější než sebelepší fantazie scenáristova.

Vy všichni, kteří víte, co Marcelu potkalo, si jistě nový film nenecháte ujít, natolik vás její osud zaujal a zasáhl. A vřele ho lze doporučit i těm, kteří se s Marcelou na televizních obrazovkách dosud nepotkali. Věřte totiž, že pro obě divácké skupiny to bude strhující podívaná. Druhou skupinu sevře síla jednoho lidského osudu gradovaná s krutou ne-úprosností, první skupinu, která už smutnou pointu zná, pak vyděsí potměšilost až rafinovanost, s jakou své dílo připravoval. Režisérka Třeštíková totiž první dvě části přestříhala hlavně proto, aby do nich doplnila výroky a motivy, jež se ve své době zdály nepodstatné, a teprve v kontextu všech pozdějších událostí získaly na síle a až prorockém významu.

Marcele by se určitě dalo po formální stránce leccos vytknout (střídá se barevnost materiálu i kameramanské styly), má však dvě obrovské přednosti: silný, autentický příběh a pokorného, vnímavého pozorovatele. Třeštíková narozdíl od takové Olgy Sommerové neprosazuje do svého filmu sebe, své ego a svůj světonázor, „pouze“ pokorně a tiše sleduje. Výsledkem je snímek, který drtivě poráží všechny reality show posledních let i většinu současné hrané produkce. Tohle totiž není jako, tohle je opravdu: skutečné problémy, skutečné emoce a skutečná bolest. Prostě skutečný život.