Hudbu složil, slova napsal

Upřímně se divím, že někomu s tvůrčím kreditem Marca Lawrence dá ještě nějaký producent peníze a ne ránu pěstí. Jak Živelná pohroma, tak Láska s výstrahou jsou pro mě odstrašujícím příkladem žánrových filmů, které sice nastudovaly všechny příslušné vzorce, jejich aplikaci ovšem doprovodily tak bezduchou průměrností, že se všechny případné klady obrátily vniveč. Nebylo důvodu, aby Lawrenceův nový počin, romantická komedie Hudbu složil, slova napsal, byl jiný – ale je. Horší.

Nechci být únavná, po pravdě je mi už trapné omílat to pořád dokola, ale základem dobré romantické komedie jsou dva šťavnaté typy a jejich vzájemná „chemie“. Plus pochopitelně scénář, resp. zápletka, vršící překážky happy endu, ale o tom poz-ději. Pokud jde o dva šťavnaté typy, i v zelinářství byste našli šťavnatější biftek. Grant sice věkově zhruba odpovídá své postavě, ale při pohledu na způsob, jímž svého hrdinu hraje, se už člověka zmocňuje skoro smutek.

Alex Fletcher je vyšeptalý popový idol z 80. let (fiktivní dobový videoklip je docela vtipný), který ovšem v současné době obráží hlavně pouti,  biturientské večírky a jiné nostalgií zatěžkané akce. Stále ještě zná svoje slova a kultovní pohyby pánví, kyčle ovšem už pomalu odcházejí. Nová naděje mu svitne, kdy současná popová královna Cora projeví zájem o jeho osobu a vybídne ho, aby jí napsal písničku – pokud se povede, zazpívají si ji v Madison Square Garden a jeho kariéra... Když ne, zpátky na pouť. Času je ovšem zoufale málo a po pravdě řečeno, Alex noty neskládal už léta (a slova vlastně nikdy). Náhoda mu ale přihraje praštěnou osobu jménem Sophie, která mu přišla zalít květiny (i ty umělé) a přitom se omylem projevila jako geniální textařka...

Ať už si pokračování domyslíte jakkoli, budete mít pravdu. Je v tom sex i Madison Square Garden, morální poučení a happy end. Jenomže je to taky dost nuda, protože Drew Barrymoreová je při milostných scénách i meditování o svém literárním talentu pořád Drew Barrymoreová a Hugh Grant sice stále umí své kouzelné tiky, ale už je mu šestačtyřicet a nějak ztrácí jiskru. Jeho komický timing je nadále dokonalý, ovšem nemá ho tu kde uplatnit, protože Lawrence mu sice napsal příslušnou snůšku hlášek, ale nějak mu unikl příběh. Což je malér stejně propastný jako fakt, že spolu Grant a Barrymoreová VŮBEC nefungují a klidně by mohli hrát (nevlastní) sourozence.

Příběh. Není vlastně žádný. Alex a Sophie se sešli a začali psát. Ozvláštnění ve formě bývalého přítele a jeho literárního atentátu je dost mizerné a neslouží ani ke zplastičtění Sophie, ani k ústřední „kolizi“, takže k čertu s ním. Jako u Lawrence téměř vždy najdete ve scénáři podivné nesrovnalosti mezi povahou postav a jejich chováním, občasná komická situace je vyvážena úmorně monotónní nedokrevností. Jako by se Alexova proklamovaná vyšeptalost jaksi rozlezla do všech koutů filmu. Dovolte parafrázi: „Veselý důchod, pane Lawrenci.“