Nikomu to neříkej

Přestože druhý režijní pokus francouzského herce Guillaumea Caneta (Pláž, Vidocq) nese všechny atributy americké žánrové podívané, jeho duch je velmi francouzský, což dodává snímku pozoruhodnou příchuť, jež rozhodně není nepřitažlivá.

Při pohledu na ústředního hrdinu, pediatra Alexandrea Becka, který cestou z rodinné návštěvy řeší s manželkou běžné rodinné vztahové problémy a uvolněně pak spolu relaxují u jezera, se ze všeho nejvíc nabízí vzpomínka na autenticky civilní „obyčejné příběhy“, tak jak nám je v 80. letech servíroval kupříkladu Claude Sautet. Idylu spokojeného středostavovského páru ovšem z čistého nebe zničí smrt – Margot během koupání zmizí a jen vzdálený křik naznačuje zděšenému Alexandreovi, že je zle a bude ještě daleko hůř...

Po osmi letech, zasvěcených truchlení, návštěvám Margotiných rodičů a práci, se ovšem pro Alexandrea změní všechno už podruhé. Ve výroční den smrti své ženy dostane jednak návštěvu, jednak e-mail. To první v podobě podezíravého komisaře ohlašuje nález dalších dvou mrtvol, od nichž vede cesta možná i k Alexandreovi, to druhé obsahuje přílohu, na níž je zachycena žena, živá a zdravá – a k nerozeznání podobná Margot. A podivně znepokojivý vzkaz. Nikomu to neříkej, sledují nás.

Pokračování je očividné a divákovi, poučenému podobnými snímky, není třeba napovídat, že se Alexandre pustí do pátrání na vlastní pěst, že případní svědci budou záhadně umírat, že po detektivovi amatérovi půjde parta nesympatických drsňáků i policie, která dlouho bude spíš brzdou než pomocníkem v hledání pravdy. Osamělý hrdina, jehož civilní povolání příliš neusnadňuje pohyb v neznámém prostředí, se ještě hodně zapotí...

Nic proti tomu, Frantic mám moc ráda. Problém, který v tomto případě nastává, lze rovnou měrou připsat na vrub předloze i nezkušenosti adaptátorů, jimiž jsou sám režisér a jeho herecký kolega Philippe Lefebvre. Román Harlana Cobena je mimořádně spletitý a autoři filmové podoby si naběhli na vlastní dobré úmysly. Ve snaze (úspěšné) plasticky představit vnitřní svět svého hrdiny a jeho vztahy k okolí a vytvořit přesvědčivý obraz nepochopitelného chaosu, v němž se ocitá, polevili v ostražitosti, pokud jde o žánrová pravidla výstavby zápletky. Výsledkem je splétání mnoha dějových linií bez osvobozujících náznaků postupného objasňování pravdy a zejména ve druhé části jejich pouze bezradné skládání. Nevyhnutelně pak dochází k tomu, že otupělý divák, který už přestal rozumět tomu „kdo s kým a pro koho“, začíná ztrácet i zájem to vůbec zjistit. Není divu, že se nakonec dočkáme dobře desetiminutového monologu jedné z postav, která musí zápletku vysvětlit, a to způsobem, který scenáristy odkazuje do školních lavic už za to, že řadu motivů svému divákovi během filmu ani nenaznačili.

Scenáristické selhání by ale nemělo zastřít Canetovo režijní nadání a také jeho schopnost dát dohromady hvězdné herecké obsazení a bezchybně ho vést. Myslím, že se v tomto případě vyplatí počkat si na třetí a čtvrtý film.