Drsňák

Kdyby takový film natočili u nás, hovořilo by se nejspíš o senzaci. O Drsňákovi se tak hovoří i v Německu, nebo přinejmenším německá Cinema se vytasila s nejvyšším hodnocením. Jakmile ovšem jde snímek za hranice, setře se to lokálně zvláštní i výjimečné. Najednou se na příběh nahlíží s odstupem, mohou být na místě pochyby, ne snad o věrohodnosti, ale o přepjatosti a jednostrannosti líčení drsné pouliční reality a „zkaženého dneška“. Při sledování Drsňáka mě neustále napadalo, jestli režisér Detlev Buck není tak trochu obdobou našich „náhle zdrsnělých“ autorů, Hřebejka s Jarchovským. V obou případech jde o filmy řemeslně profesionální (Drsňák navíc působí autentičtěji než Horem Pádem a Kráska v nesnázích díky snímání 16mm kamerou a má výborně vybranou, zcela aktuálně působící hudbu), přesvědčivé přinejmenším na základní rovině popisu. Vidíme všechny detaily, které známe, ale občas nechceme vidět a znát. Nelze popírat, že znovu sjednocené Německo se zmítá v mnoha problémech: přistěhovalectví, školství, postavení svobodných matek... – a to všechno se ještě zesiluje a promíchává na hranicích východního a západního Berlína, kde se děj Drsňáka odehrává. Patnáctiletý Michael a jeho matka – 100% blondýna a poloviční prostitutka – jsou nuceni odstěhovat se z přepychové čtvrti Zehlendorf do chudého okrsku Nový Kolín, jemuž vládnou Turci. Chlapec s andělsky nevinnou tváří se bez nějakého velkého cukání nechá naverbovat jako drogový dealer, jehož díky vizáži nepodezírají policajti, a proto vždy proklouzne. Dostane se tak pod záštitu velkého bosse a spolužáci ho přestanou šikanovat, ovšem život na hranici zákona se prostě nevyplácí... Problém možná je, že se nedozvídáme mnoho o širším okolí a nepronikáme postupně „dovnitř“, přestože Berlín není jedno prostředí, ale město mnoha tváří. Film tedy neanalyzuje a nezasvěcuje, jen ukazuje a trochu fabuluje. Působí na slabší povahy silně, ale nevypráví ani nově a ani nic nového. A podruhé bych jej vidět nechtěl.