300: Bitva u Thermopyl

Je-li film řemeslně velmi schopného Zacka Snydera (Úsvit mrtvých) někomu určen, pak divákovi, který má, stejně jako podle vlastního přiznání režisér, „estetiku patnáctiletého“. Což, obávám se, není můj případ, přesto se pokusím ambiciózní adaptaci grafického románu Franka Millera (autora mj. série Sin City a spolurežiséra její filmové verze) posoudit co možná nezaujatě.

Comics

Začněme třeba tím, že film je krásný. Vyhroceně výtvarná stylizace comicsu se dostala na plátno v neporušené (většinou) podobě a není divu, když Zack Snyder věrně sloužil předloze a okénko po okénku používal comics jako svého druhu storyboard. I ve skladbě záběrů důsledně dbal na ducha comicsu a pravda je, že se díky jeho úporné důslednosti dostaly na plátno jedny z nejkrásnějších „comicsových záběrů“ vůbec. Ani stín pochybnosti se nevznáší nad úvahou, že to musela být burlacká dřina, která se s výjimkou jediného záběru v exteriéru (příjezd perského poselstva na koních) celá odehrála v bývalé továrně v Montrealu a v počítačích sedmi trikových studií, které osamělé herecké akce před modrým pozadím obalily starověkým Řeckem. Je nepochybné, že fanoušci comicsu budou vzdychat nadšením, a budiž jim to přáno, pro mě je však mnohem zajímavější vnímat Snyderův film jako samostatné filmové dílo, bez přívlastků a nutkavé potřeby políčko po políčku srovnávat.

Film

Na rozdíl od řady jiných historických snímků z posledních let (ano, myslím Troju a Alexandera Velikého), které se tvářily realisticky či dokonce místy i naturalisticky (anebo se o to alespoň snažily), nemá 300 s realitou společného pranic. Z plna hrdla ovšem souhlasím s Frankem Millerem, že „máte-li potřebu reality, pusťte si dokumentání film“, a dokonce si myslím, že dějům tak časově odlehlým, jako je bitva u Thermopyl, přiznaná stylizace dokonce velmi svědčí. Neboť zoufalá bitva hrstky Sparťanů s perskou přesilou patří už spíše do oblasti mýtů než historie a víc než konkrétní popis událostí (který by byl beztoho pravděpodobně nepřesný) vybízí ke zvýraznění právě těch prvků, které mýtus činí mýtem. Nahrávají tomu ostatně nepřímo historické prameny, které jsou co do označování věcí, jejich vlastností, velikosti a množství často velmi obrazné a při sympatickém zachování původní dikce by cokoli jiného než výsostná stylizace zavánělo směšností. Myslím, že jde o zcela legitimní protiváhu všem těm filmům, které se holedbají stohy rešerší a nakonec mezi historiky vyvolají jen útrpnou přezíravost.

Jiná věc je, jak výtvarně úchvatné dílo funguje v rovině vyprávění. Na rozdíl od comicsu, který se důsledně soustředí na vojensky strohý a snad i krutý duch Sparty a samu bitvu, dostala ve filmu prostor i linie královny Gorgo (Lena Headeyová), jíž (ať už z jakýchkoli důvodů) scenáristé dopřáli prostor k vlastní bitvě. Když totiž Leonidas (Gerard Butler) pro odpor věštírny nemůže proti hrozící perské invazi vytáhnout s celým vojskem a díky obratné kličce nakonec odejde jen s třemi stovkami svých nejvěrnějších, zůstane na jeho ženě, aby přesvědčila radu, že obrana nezávislosti Řecka je věcí všech, a je tedy nutno poslat za králem posily. Potíž je v tom, že tyto „politické“ scény, které se průběžně střídají s válečnými, nepocházejí z předlohy, a tudíž neexistuje ani jejich výtvarná podoba – a Miller, který se do výroby filmu přímo nezapojil, neměl podle slov režiséra dost času, aby je vyrobil. V těchto pasážích se proto film více podobá tradičním historickým dramatům, jen je umístěn do výtvarně stylizovaných kulis. Kýžená (patrně) komplexnost vyprávění tak přichází vniveč a výsledkem je ztráta vnitřní dynamiky i tempa vyprávění.

Dalším problémem pro mě je podivná emocionální netečnost filmu, který navzdory půvabně proklamativním prohlášením, řadě vtipných dialogů a příběhu nadživotního hrdinství v zásadě nedokáže navázat s divákem (možná, že jen s tím nad patnáct) emocionální kontakt. Jako by se tvůrci i příběh sám tak zahltili obrazovou brilancí, že forma překonala obsah, a jako pozoruhodný formální experiment ho lze také obdivovat. Pro to, aby se stal, alespoň v mých očích, něčím víc, je jeho původní (comicsový) příběh na 117 minut filmu příliš řídký a konečný (filmový) příběh příliš slabý. Připouštím ovšem, že mi „estetika patnáctileté“ už dávno unikla.