Vlajky našich otců

Bitva o Iwo Jimu byla jednou z nejkrvavějších kapitol války v Tichomoří. Zdálo se, že se s ní Hollywood vyrovnal již v roce 1949, kdy režisér Allan Dwan natočil drsné válečné drama V pískách Ivo Šimy, které vyneslo seržantu Johnu Wayneovi nominaci na Oscara a zařadilo snímek mezi válečnou klasiku.

V politické rétorice se dobývání této neutěšené minisouše uprostřed Pacifiku traktovalo jako „neobyčejný obdiv a úcta k chlapci, který kráčí po pobřeží a obsazuje nepřátelská postavení s puškou, granáty nebo holýma rukama“ – zatímco suchou mluvou některých expertů byla tahle monstrózní bitva „vrháním lidského masa proti zpevněnému betonu v mnohem větším měřítku, než bylo nutné“. V unikátním, paralelním dvouprojektu Clinta Eastwooda se obě interpretace prolnuly: Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy jsou totiž natočeny stylem pohled-protipohled – zvlášť z americké a zvlášť z japonské strany zákopů. Oba snímky jsou sice relativně samostatné, ale je třeba je vidět a vnímat jako jeden příběh. Příběh vítězů, kteří tu vztyčili svou vlajku, příběh poražených, kteří sem přišli zemřít, ale také příběh těch, kteří přežili. Příběh mrtvých hrdinů, živých obětí a jedné fotografické ikony.

Po dvaceti dnech bombardování připomínal ostrov Iwo Jima smradlavou, dýmající díru, jež vypadala jako připálený steak. 19. února 1945 se k jeho zjizveným břehům valily stovky výsadkových člunů s desetitisícovkami mariňáků, krytých masivní palbou lodních děl a desítkami corsairů a hellcatů, jejichž zbraně ze vzduchu bičovaly pobřeží.

Jenomže nepřítel čekal na své terče pod zemí v jeskynních labyrintech a skalních hnízdech... Toho dne, krátce po deváté hodině, zemřeli první příslušníci námořní pěchoty tak, jako umírají obojživelníci „nedaleko na břehu a nedaleko od moře“. A na Iwo Jimě  vypukla zničující bitva. Trvala mnohem déle, než velení předpokládalo, a vyžádala si mnohem více obětí, než se očekávalo. Uprostřed drtivých explozí, pět dnů po dramatickém vylodění, došlo k zdánlivě okrajové epizodě. Na okraji vyhaslého kráteru hory Suribači byla vztyčena americká vlajka a vznikla jedna z nejslavnějších válečných fotografií...

A toto je její příběh a příběh mužů, které spojila, s nimiž režisér Clint Eastwood znovu vstoupil na černý písek Iwo Jiimy (byť jeho vstup byl spíše symbolický, neboť natáčení probíhalo na Islandu). Základem snímku je román Jamese Bradleyho (syna jednoho z protagonistů vztyčování vlajky) a Rona Powerse, kteří rýsují další paralelní vrstevnice Eastwoodovy válečné panorámy. K americké (Vlajky) a japonské (Dopisy) „vzpomínce“ na Iwo Jimu se tu přidává osobní pohled syna, který se snaží zjistit pravdu o svém otci a odhalit příběh „mrtvé“ fotografie. Zcela zásadní jsou ovšem další dvě roviny, jež tvoří dějovou páteř  Vlajek: V té první sledujeme válku z pohledu vojáků na autentickém bojišti – druhá je po návratu konfrontuje s pohledem vlasti na vzdálené bojiště, na to, jak na Times Square vzniká mýtus hrdiny, jak ho lze prodávat, ale také vyprázdnit ve jménu prodeje válečných obligací. A přestože paralelní montáž oscarového střihače Joela Coxe (Nesmiřitelní) je místy těkavá a v principu schematická, drží zkušený filmař Clint Eastwood sérii tempařských flashbacků, jež komíhají příběhem, pevně v rukou, stejně jako dirigování spektakulárních válečných scén (intenzitou připomínajících expozici Spielbergova Ryana) a „koučování“ mladého hereckého týmu v čele s Ryanem Phillippem, Jessem Bradfordem a Adamem Beachem (Kód Navajo). Atmosféru snímku dokresluje i barevně polarizovaná, střídavě válečná a civilní kamera dalšího tradičního člena týmu, kameramana Toma Sterna (Million Dollar Baby) a snadno zapamatovatelný hudební leitmotiv z dílny muzikálního Clinta Eastwooda (který se Stevenem Spielbergem film také produkoval).

Jak řekl lakonicky ten, kdo to všechno zavinil, fotograf Joe Rosenthal: „Šlo o to dostat vlajku na kopec!“ Eastwoodovi se to (symbolicky řečeno) podařilo – a navíc dokázal, jak je to vlastně hodně i málo důležité a jak k sobě válečné iluze a deziluze mají blízko.