Kdo je tady ředitel?

Z  mnoha her, které Lars von Trier už manipulačně sehrál se svým publikem, je tato snad nejzákeřnější. Copak ždímat slzy a pak říct „brečeli jste zbytečně“ (Dogville), copak dávat nesplnitelné úkoly jiným lidem a pak se popásat, jak se  lopotí a výsledkem nikdy není „normální“, koukatelný film (Pět překážek). Těžší než lidi rozplakat či naštvat je rozesmát je. Natočit blbou, nevtipnou komedii je totiž snadné. Ale rozklížit komedii a dát nahlédnout do jejích útrob, to je výzva.

Hned na začátku stoupá kamera na jeřábu a vidíme její odraz ve skle. Trier nám „mává“ a pak prozradí, co nás čeká. Nebude to prý umění, jen komedie, nebojte. Zápletka je tato: majitel dánské počítačové firmy nechce, aby ho ostatní neměli rádi, a tak svá rozhodnutí halí do formulky, že za všechno může „šéf nad ním“, co je v USA. Bohužel, když se připravuje fúze s islandskou firmou, chce její šéf vidět dánského šéfa, a tak si dánský majitel najde herce Kristoffera, který má onoho „šéfa všeho“ zahrát. Jenomže celé se to zvrtne a směřuje od jednoho trapasu k dalšímu a většímu. Mohla by to být komedie s dobrým timingem, břitkými dialogy a vysokým tempem. Jenomže to by Kristoffer nesměl vyznávat hereckou metodu (smyšleného) teoretika Bambiniho, který je v opozici vůči ibsenovské i strindbergovské škole. Trier navíc ke snímání vynalezl techniku Automavision, spočívající v tom, že u natočených záběrů počítač náhodně propočítá jejich délku a nastavení zvuku, čímž se vyprávění posunuje pomocí divných skokových střihů. To, jak neustále někdo vypadává z role, je tedy posíleno i výpadky obrazu a zvuku. Vzniklo tím úžasně otravné dílo, na něž se sice špatně dívá, ale které má šanci v nás delší dobu doznívat. Trier vidí kapitalismus jako hru vrcholné falše, ovšem vedle globalizovaného a virtuálního způsobu řízení, kde nikdo nevidí šéfy a nechápe, odkud přicházejí nařízení, přece jen mohou existovat podniky s „rodinnou“ intimitou.