Prázdniny pana Beana

Není známo, co se stalo s plyšovým medvídkem a Whistlerovou matkou. Dokonce ani nevíme, kde teď pan Bean bydlí. Dozvíme se jen to, že v tombole vyhrál zájezd na pláž do Cannes a pět minut po začátku filmu už vyjíždí rychlovlakem z tunelu pod průplavem a z pošmourné Anglie se ocitá ve slunné Francii.

Trable začnou už při přestupu v Paříži. Zde Bean způsobí, že ruský filmový kritik Karel Roden nestihne vlak, ve kterém sedí jeho malý syn (Max Baldry). Bean se ho v návalu soucitu ujme a pokouší se s ním dostat alternativními dopravními prostředky do Cannes (kam se mezitím Roden dostane jiným vlakem, ovšem Bean s klukem ne, protože jsou naopak z vlaku vyhozeni). Nakonec jim nejvíce pomůže francouzská herečka Sabine (vyslovuje se jako „Sa-Bean“!), která je odveze do Cannes právě včas na premiéru nového artfilmu Carsona Claye (Willem Dafoe), kde shodou okolností v hledišti sedí Roden (asi mu nepřipadá moc důležité hledat svého syna) a shodou okolností v něm hraje Sabine.

Pokud si dobře vzpomínám na prapůvodní beanovské skeče, šlo v nich většinou o to, že se protagonista ocitl v nějakém úzce vymezeném prostoru, kde několik minut až desítek minut prováděl neuvěřitelné krkolomnosti s omezeným počtem přesně definovaných rekvizit. Pokud je tato má vzpomínka správná, pak Prázdniny pana Beana nejsou beanovský film, protože se v nich podobný styl humoru téměř nevyskytuje.

Několikrát to už už vypadá, že se k něčemu takovému schyluje. Jako třeba když se Bean usadí v luxusní restauraci na pařížském nádraží a nechá si (omylem?) od vrchního (Jean Rochefort) přinést velký talíř ústřic a langust (nebo čeho). Tato rozehrávka je ovšem vytěžena jen do té míry, že při zdlouhavé konzumaci langusty legračně kulí oči a ústřice mu nechutnají, takže je nepozorovaně vysype do cizí kabelky. To je všechno, trvá to snad 5 minut a není to ani doprovázeno žádnou rozvernou komickou hudbou, pouze ambientním zvukem restaurace. Ve filmu je vůbec překvapivě málo fyzické komedie (kterou Rowan Atkinson pořád zvládá velmi dobře, když dostane příležitost) a humor se omezuje spíše na koulení očima a vyjevené výrazy. Celý film má vlastně méně nápaditý scénář než libovolný krátký Beanův televizní skeč.

První polovina filmu se tedy nese ve značně nudném duchu, kdy je o skutečně vtipné scény nouze (objeví se maximálně sem tam vtipný ZÁBĚR). Rowan Atkinson samozřejmě zvládá zahrát své legendární alter-ego levou zadní, ale nemá co hrát. A je smutnou skutečností, že když se člověk jeho věku legračně dementně šklebí na malého chlapce, působí to poněkud nepříjemně pedofilním dojmem.

O trochu méně nudná je druhá polovina filmu, kdy se „osudy všech mají protnout v Cannes“. Není lepší, ale je bizarnější, protože se v ní mísí téměř dadaistické scény, parodující filmový průmysl a jeho nabubřelost, se scénami, které se snaží diváka dojmout přesně za pomoci oněch nabubřelých metod, které byly o pár sekund dříve parodovány. To, že děj postrádá jakoukoliv logiku a všichni se v něm chovají jako idioti, je už pak jen drobnost. Dafoe, Rochefort, Roden a Emma de Caunesová (Nauka o snech) jsou sice uváděni v titulcích hned za Atkinsonem, ale pouze poslední z nich má ve filmu něco, co by se dalo označit slovem „role“. Režisér Steve Bendelack zatím žádný plnohodnotný celovečerní film nenatočil a jeho televizní zkušenosti jsou evidentně nedostačující.

Nejsmutnějšího prozření se mi dostalo ve chvíli, kdy znuděné obecenstvo v Cannes sledovalo Clayův narcistní filmový počin (který měl být vtipný tím, jak je nudný) a já si uvědomil, že bych se na ten film pravděpodobně díval raději než na Prázdniny pana Beana.

Film má naštěstí necelých 90 minut, ale rozhodně se o něm nedá říct, že uteče jako voda. Rowan Atkinson se nechal slyšet, že jde o vůbec poslední dobrodružství pana Beana. Je nejvyšší čas a měl to říct už po prvním celovečerním filmu. Tenhle reklamní prospekt na krásy Francie jsme opravdu neměli