Mrak

Mrak patří k dílům, kterým sci-fi zápletka slouží spíše jako záminka. Pokud hypotézu „co by, kdyby“ rozvíjí dílo civilním přemýšlivým způsobem a dává nahlédnout, že ve spekulativní fikci zdaleka nejde o techniku, ale o civilizaci jako celek, pak nejde o žádnou „zradu na žánru". Když však z civilizace zbudou jen velké lidské city, můžete se cítit podvedeni. Při vzpomínce na klasická díla Na pláži (1959) či televizní Den poté (1983) a koneckonců i nedávnou Válku světů, všude má katastrofa svůj technický, lidský i civilizační rozměr a obrazy zkázy jsou varováním a někdy i paralelou k něčemu, co už proběhlo či probíhá. V Mraku to tak není. Máme tu tradiční hodnou, hezkou, nesmělou teenagerku Hannah a jejího podivínského vrstevníka Elmara, kteří, sotva se trochu sblíží, musejí prchat před radioaktivitou. Na to, aby se dva mladí a ztepilí od sebe odloučili, pak se zase shledali, svou láskou horu přenesli a spočinuli si v náručí smrti, nepotřebujete roztavené jádro atomové elektrárny. Stačí nějaká ta tubera, znepřátelené rodinné klany či 2. světová válka.

Jde o snímek v základním řemesle solidní, v některých momentech dost působivý, vlastně i dobře zahraný. A jako rodiče byste asi chtěli takhle šikovnou dceru, jako je Hannah. Některým divákům to může připadat „více ze života“ než hollywoodské filmy, ale obávám se, že je spíše více z „Prima televizního života“, a to nejenom proto, že propojuje filmově atraktivní obraz apokalypsy a televizně vděčnou romanci. Je to i věc výpravy a stylu a trochu pochybuji o smyslu uvedení tohoto počinu v kinech. Osobně bych ho hodil na video, buď pod názvem Smrtící mrak, nebo Láska mraku navzdory, podle toho, zda bych chtěl přilákat víc chlapce, nebo dívky.