Bestiář

Napůl Rohmer křížený s Hanekem, napůl Viewegh viděný Renčem. Chvíli  komedie, chvíli drama. Dlouho psychologická studie a pak průvan nezávazné parodie. Nový film scenáristky a režisérky Ireny Pavláskové (Čas sluhů, Corpus delicti, Čas dluhů) jde ve stopách Románu pro ženy, ale přitom je tak trochu O dvě slabiky pozadu.
Karolína (Danica Jurčová) je mladá, půvabná a úspěšná. Studuje filozofii, píše do ženského časopisu a školí muže i ženy ve správném nonverbálním chování. Otec ji hýčká, babička miluje, matka radí, kamarádka vždycky vyslechne, spolužák pokaždé omluví. Jenže pak díky jedné prudké letní bouřce vstoupí do jejího života On (Karel Roden)!  Pohledný, charizmatický, bohatý, galantní, ale také poněkud nevyzpytatelný a tajemný syn bigotní rakouské matky a volnomyšlenkářského českého otce. Dotýká se jí jen venku, nebere jí telefony, zve ji na společnou dovolenou do Itálie. Karolína ví o všem, co by mělo být v jejich vztahu jinak, mockrát to vzdá a pokusí se začít jinde a jinak, nakonec ale Alexovi vždycky odpustí a znovu mu otevře svoje srdce v naději, že tentokrát, tentokrát už to bude opravdu jinak, nejlépe tak, jak si přeje Karolína.

Irena Pavlásková debutovala skvostnou a na festivalu v Cannes Zlatou kamerou oceněnou studií zla, jež je posilováno ustupováním dobra. Volné pokračování Času sluhů, jež vzniklo o devět let později a dostalo název Čas dluhů, se však proměnilo v pitoreskní tragikomedii s nádechem dobové satiry. A právě někde mezi těmito dvěma snímky se pohybuje i Bestiář.

Hlavní linie je jasná: Vztah Karolíny a Alexe se všemi jeho vzlety a pády, resp. determinanty vzešlými z dětství a rodičovské výchovy. Je to rovina příjemně svižná a věcná, byť celkem zbytečně opentlovaná rozmělňujícími a často i zbytečnými vnitřními komentáři hlavní hrdinky, opakujícími již viděné. Žánr? Milostné drama.

Pak je tu ovšem linie vedlejší, nazvěme ji přestávkovou a odlehčující, v níž Karolína projde náručí hned několika mužů v marné naději, že tak se jí podaří na Alexe zapomenout. Tady se sice nálada patřičně rozsvítí (hlavně díky skvělému entrée Marka Vašuta, jehož monolog o depresích je skvostný), nicméně tempo zvolní a přímý tah na branku se změní ve zmatené motání v kruhu. Žánr? Romantická komedie? Parodie? Nebo snad satira? Těžko říct.

První část je lehčí variantou Času sluhů, druhá lepší variantou Času dluhů, dohromady však konglomerát, který moc nedrží pohromadě. Hlavní linie tíhne k hard verzi neobyčejně obyčejného Erica Rohmera a jeho Jarním, Letním, Podzimním či Zimním příběhům (nebo light verzi Hanekeho Pianistky?), druhý k poučeně posměšnému, zcizujícímu, citujícímu a odtažitě hravému Filipu Renčovi/Michalu Vieweghovi a jejich Románu pro ženy (podobnost postav Tomáše v Bestiáři a Huberta v Románu je opravdu náhodná?).

A přitom by stačilo málo, oželet postavu farmáře, která příběhu nedává navzdory šarmu Tomáše Matonohy vůbec nic, čímž by oddychová mezihra splaskla do časově i rozměrově přijatelnějších dimenzí, splnila účel oživit a odlehčit hlavní linii vyprávění a udržet na dohled pointu, která, ehm, vlastně ani žádnou velkou pointou není.

Herecké výkony odpovídají charakteru ztvárňovaných postav i (ne)pevnosti jejich ukotvení v příběhu. Karolína v podání Danici Jurčové (televizní seriál O ztracené lásce, příšernost jménem Zostane to medzi nami) je sympatická, životem kypící, autentická bytost, nezatížená mindráky, jejíž očekávání vlastně nejsou nijak přehnaná a nežádoucí. Danica Karolínu prezentuje jako veselé děvče, která se snaží bojovat se stíny smutku a pochybností, jež jí probíhají tváří i srdcem, jako holku, která je ochotna hodně milovat a hodně odpustit, ale která také nehodlá nechat zde-vastovat své city v pochybné ruské ruletě. Ve své expozici i životním tempu hodně připomíná hlavní hrdinku slovensko-české koprodukce O dvě slabiky pozadu, která má s Bestiářem vůbec leccos společného.

Karel Roden čekal na podobně výraznou roli v českém filmu šest let (naposledy psychologické drama Paralelní světy, mezitím jen menší role ve Vaterlandu – loveckém deníku)! Držitel čtyř nominací na Českého lva postavou Alexe znovu dokazuje, jak kvalitní a v kontextu České republiky dokonce výjimečný herec to je (že by s Ivanem Trojanem tvořili zcela samostatnou hereckou extraligu?). Nečitelný, náladový, tajemný Alex zůstává v jeho podání konzistentní, celistvou figurou, která se marně snaží bojovat se svými slabostmi a démony na straně jedné a tužbami a očekáváními na straně druhé. Především díky Rodenovi vás Alexova náladovost nepřestane bavit a přitahovat.
Marek Vašut (Román pro ženy) má, jak už bylo napsáno výše, impozantní vstup na scénu (scéna s pávem je také nezapomenutelná, ale jakoby vytržená z úplně jiného filmu). O to větší je škoda, že s přibývajícím časem se jeho figura rozmělňuje a vadne, až docela vyhasne v prvoplánovém politickém fórku.

Tomáš Matonoha (Mistři, Doblba!) nemá moc co hrát, což se snaží zakrýt přemírou pohybu a gest, Kryštof Hádek (Tmavomodrý svět) je přesvědčivě dojemným studentem v sáčku, Kamila Moučková se pokouší nemoderovat, ale hrát a ještě svoje hraní z vnějšku kontrolovat, což jsou věci, které při nejlepší vůli nelze stihnout zároveň.

Zaslouží-li ovšem někdo absolutorium, pak je to kameraman F. A. Brabec. Od režie (Král Ubu,  Kytice, Krysař) se (dočasně?) vrátil ke svému původnímu řemeslu, aby s naprostým přehledem znovu potvrdil svoji kameramanskou extratřídu. Jeho optikou viděná Praha je nádherné, zelené, čisté, jarem provoněné město, jemuž je na hony vzdálen jakýkoliv šrám, šlinc a kýč. Držitel tří Českých lvů dokáže ve svých obrazcích vykouzlit atmosféru neokázalé pohody, příjemného a přitom autentického prostoru, v němž je pro herce zdánlivě velmi jednoduché se pohybovat i žít.

Pro Irenu Pavláskovou, jež je zároveň i autorkou scénáře, představuje Bestiář po devíti letech od Času dluhů víc než důstojný návrat k profesi. Pár drobných režijních zaškobrtnutí (příliš dlouhé prostřihy na sebe samu hrající komparz, úlitba spřízněnému divadlu Ungelt a Martě Kubišové atd.) jí lze ještě celkem snadno odpustit. Mnohem víc je třeba litovat toho, že jako scenáristka spolu s dramaturgy nedokázala uhlídat míru vážnosti a nadsázky filmu. Některé promluvy závanějí nechtěnou parodií („Mám tě rád, ale nemůžu tě milovat“, „Nebaví mě být chlapem“), jiné naopak jiskří vtipem a výstižností („Chlapa je třeba pořád úkolovat, jinak zpustne“). I proto snímek žánrově tápe a nechává se svést na mnohá efektní, ale po výtce neefektivní scestí. Stylizace filmu měla být důsledně jednotná a od začátku do konce jasně čitelná.

Bestiář navenek vyhlíží jako svižná, moderně natočená, v ničem neošizená a zápachem českého údolíčka nepostižená podívaná. Při bližším pohledu jí chybí silnější srdce a křehčí duše a přebývá něco siláckých gest. Pokud se vám ovšem líbil Román pro ženy, budete nejspíš spokojeni.