Edith Piaf

Není, myslím, na světě člověk, který by se při pohledu na Edith Piaf, zpívající na samém konci života píseň Ničeho nelituji, nerozložil na atomy. Je plně v lidské přirozenosti nechat se dojímat tragickým osudem bohem nadaných a vlastní povahou prokletých umělců, kteří dokážou s drásavou pravdivostí předkládat publiku svou bolest, smutek i lásku.

Je proto snazší natočit o nich film? Na jedné straně je životopisný snímek o Edith Piaf darem z nebe, protože legenda francouzského šansonu je prostřednictvím křehce nalomené síly svého projevu důvěrně známá několika generacím posluchačů, kteří s jejími bolestnými i drze frivolními písněmi vyrůstali a už jen kvůli těm písním (a nostalgii mládí) si film nenechají ujít. Navíc její životní osud, tak dramatický a sebedestruktivně tragický, představuje pro scenáristu jistě chutné sousto, při jehož přežvykování jde zdánlivě jen o to vybrat tu nejbarvitější příchuť. Je ale téma vším?

Nejlepším rozhodnutím, které režisér a spoluscenárista Olivier Dahan učinil, byl výběr hlavní představitelky. Marion Cotillardová (Dobrý ročník) svým zcela mimořádným hereckým výkonem, přesahujícím čtvrtstoletí Edithina života, vytváří zcela dokonalou iluzi a je zřejmé, že pozorování objektu svého zájmu věnovala minimálně stejnou péči jako Helen Mirrenová své královně. V gestech, mimice i pohybu nerozeznatelná ovšem přesto postrádá to nejpodstatnější – scenáristu, partnera, který by jejímu mistrovství dodal oporu v příběhu a poskytl jí téma, které by mohla naplnit. Neboť přestože Dahan našel svou Edith a nechal znít její písně, vytvořil pouze kouřovou clonu, která jen částečně dává zapomenout na to, že vlastně nenatočil dobrý film.

V případě životopisných snímků bývá zvykem postupovat buď tradičně chronologicky, anebo jít řekněme cestou imprese, skládající střípky situací a okamžiků do podoby, která je působivá jako celek a více než životopisná fakta v ní fungují pocity. Dahan obě metody šalamounsky zkombinoval a po „povinně dramatickém“ úvodu, zaznamenávajícím Edithin kolaps během amerického vystoupení v roce 1959, se vrací v čase, aby s dickensovskou  doslovností vyprávěl  v podstatě lineárně o Edithině dětství, stráveném na ulici ve společnosti matky- -zpěvačky, o otci, který se po návratu z války zděsil prostředí, v němž jeho dcera žila, a odvedl ji ke své matce, v jejímž bordelu trávila malá Edith nejpoklidnější část svého dětství, a konečně o dni, kdy ji otec vytrhl z náručí mateřské prostitutky Titine, aby ji s sebou odvedl na kočovnou cirkusovou cestu a ona konečně poznala sílu svého hlasu...

Ale ve chvíli, kdy dvě roztomilé dětské herečky (po takřka neúnosně dlouhé době) vystřídá Cotillardová a dostaneme se na pařížské ulice, kde si Edith s nejlepší kamarádkou Mômone vydělává zpěvem na večeři, dostáváme se na vratkou půdu imprese, resp. do víru časově chaotických úseků, postihujících ty okamžiky Edithina života, které tvůrci pokládali za klíčové. S realitou přitom zacházejí velmi svobodně: jejich výběr oněch okamžiků je svérázný, neboť na jedné straně ulpívají na bezpodstatných detailech a na straně druhé opomíjejí řadu postav, s nimiž Edith spojovalo přátelství, kolegialita a často i něco navíc. Což by se jistě dalo pominout za podmínky, že se to děje ve jménu jasného záměru, stejně jako fakt, že autorský pohyb v čase je natolik chaotický, že nebýt určujících titulků, divák by se místy jen stěží orientoval. A už sám fakt, že se orientovat potřebuje, jinak řečeno, že se jednotlivé epizody navzájem nevážou, nedoplňují anebo se dramaticky nesváří a diváka vůbec napadá přemýšlet nad časovým zařazením, znamená, že Dahanova dramaturgická koncepce selhává. Výsledkem je (v ironickém rozporu s explozivní emocionalitou hlavní hrdinky) podivná odtažitost, která nám dovoluje rozumově vnímat sebezáhubnou frenetičnost Edithina života, ani popis jejích závislostí, křehkosti střídané tyranií či osudové lásky k boxerskému mistru světa Marcelu Cerdanovi nás ale příliš neposune směrem k pochopení Edith Piaf jako lidské bytosti a citu, o nějž ona sama tolik stála. Navíc velmi velkorysá metráž způsobuje nevyhnutelnou diváckou únavu, již povětšinou zachraňují už jen ty důvěrně známé melodie.

Na druhé straně, tváří v tvář faktu, že předchozím Dahanovým filmem byly Purpurové řeny 2, nedopadli jsme až tak zle. Marion Cotillardová je skutečně magická, zbytek hereckého ansámblu naprosto spolehlivý a kameraman s výtvarníkem odvedli v rekonstrukci proměnlivé reality let 1915 až 1963 svou práci znamenitě. A koho by pohled... – ale to už jsem, myslím, říkala.

Smutné je nejen to, že se tvůrci při vší své očividně poctivé snaze nedostali dál než na půl cesty, ale také fakt, že svým filmem zároveň i nadlouho uzavřeli cestu  každému, kdo by se chtěl nelidské síle i lidské slabosti oné maličké, charizmatické ženy věnovat znovu – a lépe.