Dannyho parťáci 3

Některé lidi není radno nepotěšit už kvůli tomu, s kým to táhnou. Třeba Usámu bin Ládina, Ježíše Krista, Johna Connora nebo Reubena Tishkoffa (Elliott Gould). Posledně jmenovaný je sice zloděj-veterán, ovšem též je v jádru důvěřivé dobračisko, čehož odporně využil chamtivý zlotřilec Willie Bank (Al Pacino), když jej nevybíravými prostředky vystrnadil z ultraluxusního lasvegaského kasina/hotelu, který měli vlastnit a vést společně. Nebohého Reubena se zrada tak dotkla, že jej na místě sklátil infarkt a teď otupěle vegetuje v jakémsi kvazikomatíčku. Jeho kamarády to samozřejmě pěkně dožere.

A jelikož jsou jimi naši staří známí podrazáčtí velmistři v čele s Dannym Oceanem (George Clooney) a Rustym Ryanem (Brad Pitt), je vzápětí zahájeno kutí piklí, jejichž cílem tentokrát není uchvácení mamonu, nýbrž stará dobrá škodolibá pomsta: Bankovi je třeba pocuchat konto i ego (obé gigantických rozměrů), pročež bude třeba:

1) Prostřednictvím tuctů rafinovaných fíglů zařídit, aby v zahajovací večer kasina vyhrál každý, kdo si vsadí... podle předběžných výpočtů by to mělo přijít hajzlu na nějakou půlmiliardu. A 2) Nenápadně přichystat peklo na zemi významnému recenzentovi hotelů (David Paymer), který má rozhodnout o tom, jestli i nejnovější Bankův podnik získá další z prestižních pětidiamantových hodnocení, na kterých si bídák tak zakládá.

Přípravy na akci obnášejí mimo jiné nejrůznější infiltrace v nej(h)různějších převlecích, cesty do Mexika, špetku přátelského vydírání či nákup supervrtáku, s nímž se kutala díra pod kanálem La Manche. (Poslouží k předstírání zemětřesení, ale rychle pryč od podrobností, nebo tu budeme do října!) Háček je v tom, že na ten jim ve společné kapse chybí něco přes pětadvacet milionů dolarů. Kde sehnat investora? V nouzi nejvyšší vypomůže bývalý nepřítel Terry Benedict (Andy Garcia), kterému Bank taktéž poněkud leží v žaludku, anžto mu jeho nový hotel vrhá stín na bazén. Benedict si ale přihodí jednu podmínku. Součástí akce bude i výcuc nemalé haldičky diamantů, pečlivě zašitých v Bankově nedostupné kanceláři. Takže s chutí do toho, natrénováno bylo ve dvou předchozích kolech ažaž.

Třikrát a (prosím) dost

Cítím potřebu upozornit, že první díl Dannyho parťáků se mi líbil stejně jako prakticky komukoli (tj. docela hodně, i když ne až k frenetickému jásotu) a druhý o dost víc než prakticky komukoli (tj. stále docela hodně – na rozdíl od těch, kteří v něm čichali sebestřednou exhibici, mi jeho ufonská poetika připadala okouzlující). Trojka je stylem tak někde uprostřed. Nezbavuje se pomrkávání na diváka a lehce přiúchylnělého humoru, ale obému přitahuje opratě a vrací se k ještě-alespoň-špetičku-vážné dikci prvního dílu.

Po řemeslné stránce je to navýsost profesionálně odvedená podívaná – Steven Soderbergh má jistou a svižnou ruku coby režisér i (pod tradičním pseudonymem Peter Andrews) kameraman a několik odstavců by se dalo propět i chválou střihače, architekta, výtvarníka kostýmů či třeba trikařů (počítači vytvořený hotel Bank je bezchybný). Ale to bohužel neznamená, že jsou třetí Parťáci opravdu perfektní film. „Jen“ nezklamou.

Zádrhlík tkví v příběhu, respektive v tom, že tu není nic, co by se dalo skutečným příběhem nazvat. DP3 jsou více či méně provázaným sledem drobných scének a etud, více či méně kypících laškovnou úsměvností a v dobrém slova smyslu frajeřinkou. Co ale chybí, je poctivý vnitřní rytmus, o gradaci či uspokojivém vrcholu nemluvě. Rafinovaný podraz je plánován, připravován a proveden, aniž bychom se byť na vteřinu strachovali, že by se snad něco mohlo nevyvést, a často vlastně aniž bychom doopravdy věděli, co se to k čertu děje, co má ten chaos a klamání tělem znamenat – hlavně když to působí efektně. Fakt, že jsem místy netušil, která bije, doufám není definitivním důkazem mé tuposti, nýbrž záměrem tvůrců. Podle mého názoru ale ne tak docela šťastným. A kromě toho jsou některé z přímočařejších sekvencí přímo ukázkovými příklady bezskrupulózního scenáristického zprstocucu. Ale to už možná trochu rýpu na nesprávném hrobě. Vždyť skutečné přemýšlení o logice děje by u podobných filmů mělo být vyhláškou ministerstva kultury zakázáno a pokutováno.

Danny a jeho parta

Obsazení je tradičně velkolepé. Za grázla je dnes Al Pacino, a i když kupodivu nikdy nesáhne po své legendární nařvané maniakálnosti, je na něj radost pohledět. Samozřejmě se vracejí všichni z ústředního pánského týmu a všichni také dostali do vínku nadělenu přinejmenším jednu výživnou scénu – i když je jasné, kdo jsou tři hlavní králové. Inu, a všichni se evidentně znovu velmi dobře baví. K zásadním změnám ovšem došlo na estrogenovém křídle. To zastupuje jen třiapadesátiletá Ellen Barkinová, jejíž sváděcí scény s Mattem Damonem mají výhradně humornou (nepříliš, bohužel) funkci. Po Julii Robertsové i Catherine Zeta-Jonesové se slehla zem, což scenáristé obracejí v roztomilou znouzectnost, když se Danny s Rustym tu a tam zapovídají na téma „jo, ty vztahy nejsou jednoduchý...“ Ono je to možná i dobře, protože děj je dosti přehuštěný i bez romantických podkomplikací, jenže to také znamená, že živé objekty vizuálního hltu si tentokrát vychutnají jen a pouze dámy.

Řekl bych, že ze všech velikých „trojek“, kterými letošní jaro a léto srší (Spider-Man, Shrek, Piráti z Karibiku), mají Parťáci nejmenší potenciál svého fandu zklamat. Především díky tomu se také nakonec má jednočlenná porota po pečlivém zkoumání všech důkazů rozhodla pro trošku nadsazený osmdesátiprocentní verdikt. Ale nemůžu si zase jednou nevzpomenout na slavného mrtvého amerického kolegu Genea Siskela, který se s oblibou ptával: „Je ten film zajímavější než dokument o tom, jak spolu jdou titíž herci na večeři?“ V případě třetích Parťáků bych bohužel nejspíš odpověděl podle toho, co by baštili.