Hostel II

Problém Hostelu II je především v tom, že jeho první polovina (pomineme-li vtipný tříminutový prolog) poměrně přesně kopíruje první Hostel, a je tudíž ještě méně zajímavá. Tři Američanky přijíždějí z Itálie na Slovensko (přes Prahu!), ubytovávají se v hostelu, poznávají poněkud strašidelné městečko a jeho obyvatele (právě zde vrcholí exotický festival „Dohzhinky“) a začínají pozvolna tušit, že něco není úplně v pořádku. Všemu šéfuje Milan Kňažko se svými bloodhoundy a divák si mezitím může schrupnout.

Zajímavější to začne být ve druhé polovině, kdy konečně dojde na mučení a na jakous takous zápletku, spočívající (kromě odhadování, zda některé děvče přežije) v tom, že dva z bohatých „klientů“ začnou mít jisté pochyby, zda je zcela morální rozřezávat na Slovensku za peníze mladé turistky. Někteří herci a herečky docela slušně hrají, což je ve zvláštním kontrastu se strašlivým ochotničením jiných a s použitým humorem – ať už je záměrný nebo vyplývá z toho, že znáte česko-slovenské reálie, herce a písničky (disco je tentokrát nahrazeno především klasickými lidovkami).

Tvůrci se snaží o druhém Hostelu tvrdit, že jde o revoluční počin v dějinách hororu. Nene. Jde o úplně normální béčkový horor s několika minutami scén, které jsou nápadité, překvapivé, vtipné či všechno najednou. Některé sekvence budou možná někomu připadat šokujícně brutální (třeba ta s visící obětí, vanou a nějakou „paní Báthory-ovou“), ale fanoušci splatteru (a kdo jiný by na Hostel II chodil?) už na DVD dávno viděli mnohem explicitnější věci. A mimochodem, tenhle film je mnohem víc „grindhouse“ než to, čemu Tarantino říká Grindhouse.