Barevný závoj

Malebnou krajinou kdesi na jihu Číny se zvolna vleče průvod, tak typický pro koloniální léta – poslušní a tiší vesničané nesou dvoje nosítka: v prvních z nich, jež jsou spíše cestovním křeslem, sedí upravený Angličan v bílém obleku a navzdory úmornému vedru nevzrušeně čte knihu anebo pro změnu poklidně pozoruje krajinu. Druhá nosítka jsou uzavřená, protože v nich cestuje dáma. Zalykající vedro se jí dotýká podstatně více než jejího manžela, tomu to ovšem, zdá se, příliš nevadí...

A má k tomu dobrý důvod – k nevšímavosti i k této vyčerpávající cestě. Známost Faneových byla krátká a sňatek překotný, oba však měli důvody k jeho uzavření stejně dobré jako špatné. Kitty byla sice mimořádně půvabná, ovšem ocitla se už na prahu onoho obtížného věku, kdy se spořádaná anglická rodina hledí dcery pomalu zbavit. A doktor Walter Fane, stejně pragmatický jako citově uzavřený, se vracel do svého působiště v Šanghaji, na dlouhé námluvy neměl čas, a přestože věděl, že ho Kitty nemiluje a touží především po tom, aby se dostala co nejdál od své matky, požádal ji o ruku. A ona přijala.

Jak jejich manželství začalo, tak pokračovalo, a přestože se Walter na své poměry snažil, život vedle málo zábavného a své bakteriologii fanaticky oddaného manžela udělal z Kitty snadnou oběť (či pachatelku) nevěry... a posléze před ni v osobě jejího muže postavil kruté dilema: buď skandální rozvod, anebo společná cesta do Mei-tan-fu, kde vypukla nekontrolovatelná epidemie cholery a kam se Walter dobrovolně přihlásil. Trest? Měl teprve začít, protože v zapadlé vesnici uprostřed ničeho se Walter může věnovat práci v nemocnici, mikroskopu a dohadování s vesničany, ovšem jeho ostentativně ignorovaná žena je vydána napospas prázdnotě...

Román W. Somerseta Maughama (česky vyšel poprvé a naposledy v roce 1929) jako každé kvalitní literární dílo prochází časem, aby každá nová generace nacházela v jeho příběhu nové akcenty a zmocňovala se ho ve jménu jiných představ. Jinak oslovil současníky (vyšel 1925 a první filmová verze s Gretou Garbo je z roku 1934), jinak ho vnímali diváci druhé filmové verze z roku 1954 a z docela jiných důvodů se pro něj nadchli scenárista Ron Nyswaner s producentkou Sarou Colletonovou a posléze Edward Norton, který se spolu s nimi snažil převést ho na filmové plátno celá léta. Kromě vděčného ústředního motivu dvou faktických cizinců, kteří se v extrémních podmínkách učí najít k sobě cestu, je zaujal svět, který byl v předchozích verzích spíše kulisou manželské krize Faneových. Čína   20. let 20. století byla nejen barvitá, ale také bouřlivá a koloniální politika Británie se tu (jako leckde jinde) setkávala se stále větším odporem. Není snad ani třeba explicitního návodu, kterého se nám dostává ústy některých postav (tedy: Čína by měla patřit Číňanům a svou představu dobra a civilizace jí nemůžete vnucovat s puškami v ruce), aby bylo zřejmé, že arogance Západu je tématem, na něž se tvůrci rozhodli přitlačit. Hloubavosti a důkladnosti Edwarda Nortona a režiséra Johna Currana je třeba přičíst na vrub i snahu otevírat nejrůznější vedlejší aspekty daného problému – což je sice snaha úctyhodná a v dnešní době i velmi pochopitelná (zvláště, je-li podložena solidním historickým zkoumáním), ovšem ve formátu, který tvůrci zvolili, je i do jisté míry nebezpečná.

Protože jak je Barevný závoj ve svém výkladu „aktualizační“, tak po formální stránce ctí staromilský model výpravného epického vyprávění, rozvinuje před divákem panoramatické plátno dobové preciznosti a pečlivě komponovaných, spíše výtvarných než dynamických obrazů. I jeho tempo je neuspěchaně starosvětské a film tak připomíná ony vycizelovaně odlidštěné fresky, jež nad zdrženlivý obdiv povyšuje jen strhující drama. Tím měl být v daném případě – i při vší odpovědné péči k prostředí a souvislostem reálií – vztah Waltera a Kitty. Což tak úplně není, ale vinit z toho tvůrce lze jen napůl. Vybalancovat velké a malé dějiny je ve filmu tohoto typu dosti obtížné a misky vah se zpravidla vychýlí na tu či onu stranu. Obecně (a s trochou zjednodušení) lze však říct, že velkému plátnu sluší velké city, a zde právě narážíme na problém – osobní drama Waltera a Kitty je z rodu oněch velmi komorních a slušela by mu spíše intimita psychologického dramatu, v Barevném závoji je ovšem předivo manželského napětí rozptýleno mezi scény „veřejné“ a stává se jen jedním z témat filmu. Následky nejsou nijak tragické, jen emocionální jádro filmu se nám vzdaluje a namísto strhujících pocitů se dostavuje sympatizující, ale místy až nezúčastněný odstup. Je na něj zaděláno ale už v knize, resp. v její adaptaci. Celá první část, věnovaná Kitty, její povaze a zázemí, se na plátně redukuje do několika úvodních scén a ty nedávají divákovi příliš šancí vytvořit si o její postavě přesnější představu anebo k ní navázat nějaký vztah. To do značné míry omezilo možnosti Naomi Wattsové, která měla být už z podstaty naším průvodcem a mostem k novému světu i svému muži. Limitace jiného druhu pak provázejí postavu Waltera, který je natolik uzavřený a britsky neemocionální, že bylo třeba vší herecké i lidské autority, kterou Edward Norton disponuje, aby jeho hrdina fungoval ve filmu tak, jak má – jako tajemství, které je postupně odkrýváno a oceňováno.

Bylo by ovšem zcestné Barevný závoj příliš podceňovat – na to jsou Norton s Wattsovou příliš talentovaní a scenárista příliš inteligentní... Navíc jak obrazová podoba filmu (natáčeného skutečně v Číně), tak jeho hudební doprovod jsou nade vši kritiku a překvapivě dobře se s rozměrem epického filmu vyrovnal i režisér John Curran, jehož přivedla na palubu Naomi Wattsová, okouzlena jejich spoluprací na komorní studii manželského rozvratu Už tady nežijeme. Vedle předpokládaného citu pro vztahové napětí Waltera i Kitty se osvědčil také jako inscenátor venkovské idyly i (sporadických) davových scén, a i když mistrovství takového Davida Leana nedosahuje (ovšem kdo dneska ano), je Barevný závoj kultivovaným pokusem o novou podobu žánru, který byl zdánlivě už dávno mrtev...