Miss Potter

Beatrix Potterové je šestatřicet, a protože se píše rok 1902, jako stará panna visí na krku svým bohatým rodičům. Ti zase považují za celkem normální, že si dcera – když už se nevdala – krátí čas kreslením zvířátek. Jaksi jim přitom ušlo, že osamělá Beatrix se svými výtvory hovoří a považuje je za své jediné přátele. To se změní ve chvíli, kdy najde vydavatele pro svou ilustrovanou dětskou knížku o Králíčku Petrovi. Rychle najde zalíbení v neformální rodině svých nakladatelů – hlavně v emancipované staropanenské Millii. A mezi spisovatelkou a sympatickým Normanem Warnem vzplane milostný cit. Beatrixini úzkoprsí rodiče však odmítají do rodiny přijmout „obchodníka“. Beatrix, která s Normanovou pomocí vydává další knížky a získává si uznání, slávu i slušné peníze, ovšem touží dosáhnout nezávislosti a uspořádat si život podle svého…  

Jak vidno, navzdory názvu, který se český distributor neobtěžoval přeložit, nejde v novém filmu režiséra Chrise Noonana o nějakou ztracenou maminku Harryho Pottera, ale o klasickou britskou dětskou autorku Beatrix Potterovou (1866–1943). Ta ovšem v našich končinách není moc známá (u nás vyšel jen její Krejčík z Gloucesteru a domácím kinem prošly kýčovité animované příběhy Králíčka Petra). Noonanův film ovšem není žádnou podívanou pro děti (těm menším je ostatně nepřístupný) – byť to na začátku předstírá. Nejvíc vás asi zmatou animované sekvence vkládané do hraného děje, mající přiblížit radostně infantilní svět osamělé hrdinky. Noonan se tady projevuje především jako autor zvířecí komedie Babe (1995). S tragickou událostí, která zmaří Beatrixiny sny a nasměruje její život novým směrem, se však tón vyprávění nečekaně mění – a přes krátký úsek cudné milostné romance jako vystřižené z Jane Austenové posléze zakormidluje do stojatých vod standardní psychologické biografie zasahující spisovatelčiny pozdní a pro ně zjevně „nezajímavé“ aktivity. Miss Potter tak nabízí hned několik filmů v jednom, takže by se v kině mohly  prostřídat hned tři generace jedné rodiny.

Film jde zpočátku natolik na ruku komediálním schopnostem Renée Zellwegerové, že vypadá jako třetí díl Bridget Jonesové, přenesený do viktoriánské éry. V osmatřiceti má ovšem Zellwegerová nejvyšší čas skoncovat s rolemi staropanenských diblíků: místy působí tak afektovaně, že možná zalitujete, že není také animovaná. Její nominaci na Zlatý glóbus ospravedlňují pomyslná druhá část (v níž vytváří se stylově přesným, mužně chlapeckým Ewanem McGregorem pár osvědčený už z konverzační komedie Kašlu na lásku) a především část třetí, kdy vás dokáže přesvědčit coby žena hledající nový životní cíl. Není ovšem těžké si všimnout, že Emily Watsonová na menším prostoru podává emocionálně mnohem hlubší výkon.

S obsazením Zellwegerové souvisí i fakt, že film směrem k líbivosti manipuluje „skutečný“ životní příběh Potterové – příběh talentované, vzdělané ženy, již společnost donutila skrývat frustraci z nemožnosti uplatnění na vědeckém poli za takové neškodné aktivity, jako je malování kytiček a zvířátek. Právě zde leží zajímavý klíč k osobnosti Potterové (který už na rozdíl od filmařů dokázali vytěžit její biografové). Chris Noonan ovšem shledává spisovatelčino dílo pouze roztomilým a nechává stranou specifickou podobu kreseb, jež spojují vědeckou preciznost, smysl pro humor a důraz na přirozené chování zvířecích protagonistů. Navíc ani příběhy Králíčka Petra a Kachny Jéminy nejsou tak pokorně nevinné, jak vypadají:  zřetelně vyjadřují autorčinu nechuť k rodičovské autoritě a podezřele často se ocitají na útěku. Oč zajímavějším filmem na podobné osobní téma je Hledání Země Nezemě (2004)!

Králíček Petr děti baví už víc než sto let a aspiruje tak na nesmrtelnost… která bude roztomilému, hezky vypadajícímu, leč ustrašenému filmu Miss Potter bezesporu odepřena.