Warholka

Edie Sedgwicková přišla do New Yorku v roce 1965, aby ho dobyla. Pokud se však domnívala, že by mohla dosáhnout úspěchu jako výtvarnice, šeredně se mýlila. Setkání s undergroundovým guru Andym Warholem z ní učinilo „jen“ múzu. I když v Andyho umělecké komunitě – Továrně – byla hranice mezi objekty a tvůrci jen nezřetelná, jediným Mistrem směl být právě jen On: unikavý, zakomplexovaný, osamělý, geniální. Aby toho nebylo dost, stala se Edie múzou i pro rozervaného, rebelského folkového básníka Billyho Quinna. Zvládnout milostný trojúhelník mezi dvěma génii bylo nad její síly: její život se začal neodvratně, v oparu drog a rokenrolu, řítit k tragickému konci.

Edie Sedgwicková zemřela v osmadvaceti letech na předávkování a je smutnou pravdou, že kdyby svých „patnáct minut slávy“ přežila, George Hickenlooper by svou obrazově přesnou, ale poněkud duchaprázdnou evokaci undergroundového New Yorku odpíchl od někoho jiného. Ani žena, která se coby jedna z řady Superstar obtiskla do experimentálních filmů Andyho Warhola a podnítila vznik dvou písniček Boba Dylana, ovšem neinspirovala žádné převratné dílo. Skutečná Edie prý byla magnetizující osobností, v podání pouze stylové Sienny Millerové však působí podivně vyšťaveně: je pouhou trpnou obětí zloducha Warhola, který by ve vizuálně dokonalém podání Guye Pierce mohl být klidně hlavní postavou nějakého zajímavějšího vyprávění. Na pomezí nechtěné karikatury se režisérovou vinou ocitl  Hayden Christensen coby Billy. Je škoda, že nemá prostor dokázat, jak bojuje se stínem Anakina Skywalkera: musí totiž do detailů kopírovat Dylana (jenž tu nesmí být jmenován a nezazní tu jeho hudba a jenž se velmi pochopitelně hněvá na filmaře, kteří „jeho“ postavu nutí vrhat v pohnutí mysli motorku do jezera a milovat se s hrdinkou u krbu jako v nějaké telenovele). Když pak pod titulky zahlédnete kratičké výpovědi pamětníků, zalitujete, že Hickenlooper nezůstal věrný své původní profesi a nenatočil raději nějaký dokumentární film.