Piráti z Karibiku: Na konci světa

Kde jsme to posledně skončili? Jack Sparrow (Johnny Depp), ač ve druhém díle sežrán Krakenem, není úplně mrtvý, nachází se v “říši Davyho Jonese” a existuje způsob, jak ho odsud dostat. Tia Dalma (Naomie Harrisová) ví jak a za tímto účelem přivedla kapitána Barbossu (Geoffrey Rush), původně také mrtvého, ale zřejmě ne tak komplikovaně jako Jack. Takže Tia, Barbossa, Will (Orlando Bloom) a Elizabeth (Kiera Knightleyová) vyrážejí do Singapuru, aby si zde od piráta Sao Fenga (Chow Yun-Fat) půjčili loď, posádku a mapu, která je dovede na konec světa a ještě dál, za skoromrtvým Jackem.

Davy Jones (Bill Nighy) se mezitím stal v podstatě otrokem Východoindické společnosti, která má jeho srdce a tudíž mu může rozkazovat, co má dělat (především likvidovat piráty, pochopitelně). A to jsem se zatím nezmínil o Štruple Billovi, komodoru Norringtonovi a bohyni Kalypsó.

To by ještě bylo celkem pochopitelné, ale problém nastane ve chvíli, kdy si máte uvědomit, kdo má jakou motivaci (respektive vzpomenout si, jakou motivaci měl v předchozím dílu). Hrdinové neustále osnují nějaké plány a na něčem se domlouvají a i když jsem se snažil, neměl jsem úplně jasno v tom, kdo kdy říká pravdu, kdo kdy lže a kdo kdy sice říká pravdu, ale říká ji schválně takovým způsobem, aby si posluchač myslel, že lže, a udělal opak toho, co chtěl udělat. Chápete? Já taky ne. Ale film trvá téměř tři hodiny (!) a tvůrci ten čas něčím vyplnit museli.

Ve filmu se objevuje spousta vtípků, včetně několika téměř nadčasových hlášek (např. odpověd „Larry“ nebo otázka „Jak se daří mámě?“) a velkého množství situační komiky. To se dalo očekávat. Překvapivější jsou rozsáhlé scény, dokumentující (za pomoci drahých triků) rozpoložení (a rozplocení) Jackovy šílené duše. Když jsme u triků: Jsou jich tuny a jsou opět dokonalé, čímž myslím „podstatně lepší než ve Spider-Manovi 3“. V Sony by se měli stydět.

Překvapivé je, že ve filmu vlastně není nijak velké množství akčních scén (byť ta závěrečná má snad přes půl hodiny). Přesto se Verbinskému daří střídat napětí a zábavu za vydatné pomoci Zimmerovy hudby, Wolského kamery a některých vizuálně velmi působivých scén. A i když nevidíme defilé utopenců nebo pevnost smontovanou z lodí, kamera aspoň někam efektně jede nebo krouží, zatímco je nám představována nějaká nová kulisa či skupina lodí. A když už se nuda zdá být neodvratnou, objeví se Keith Richards a párkrát se zašklebí. Což stačí. Něco podobného platí i o Deppovi, Rushovi, Nighym, Yun-Fatovi a v menší míře o vedlejších pirátech, Angličanech, opičce a papouškovi. Kdykoliv se kdokoliv z nich objeví na plátně a otevře ústa/zobák (nebo se jenom patřičně zatváří), zahání to nudu. A na hodně mladé diváky možná budou podobně působit i Knightleyová a Bloom.

V podstatě jsem byl s třetími Piráty spokojen. Vlastně jsem byl až překvapivě spokojen, vzhledem k tomu, jak málo akce ve filmu bylo a jak málo jsem chápal, kdo právě koho zradil doopravdy a kdo jen na oko. Nelituji času stráveného v kině, ale rozhodně bych se na film nedíval znovu. Byl bych určitě spokojenější, kdyby byl film o hodinu kratší, ale pak by asi nešlo osudy všech postav patříčně roztřídit, vysvětlit a uzavřít. Což se povedlo, a v některých případech dokonce zajímavě a dojemně. Pokud by se ale na tyto konce a post-konce pokusili producenti roubovat nějaké další pokračování, tak by mě opravdu HODNĚ naštvali. Ale prequel bych možná snesl.