Předtucha

Lindina každodenní rutina je z rodu těch ustáleně poklidných. Snídaně, děti, škola, nákupy, úklid, telefon s kamarádkou. Momentem, který do mozaiky spokojené domácnosti nezapadá, je rozpačitý policista, který Lindě sdělí, že její muž Jim se večer domů nevrátí. Ani jindy. Co teď Lindu čeká? Probuzení  do nového dne je ale daleko drsnější, než se ještě včera obávala, protože její muž se právě v kuchyni spokojeně krmí a chystá se do práce. Co to? A příští ráno? Dům plný smutečních hostí a jedna z dcer s pořezaným obličejem. Tak jak to je? Další ráno...

Divák pravděpodobně dřív než hrdinka zjistí, že Linda prožívá týden (proč zrovna týden, ví bůh, asi kvůli přehlednosti), jehož dny jsou nesmyslně zpřeházeny a oscilují kolem tragické středy. Podstatně mu v tom pomáhají tvůrci, neboť každý časový úsek vybaví zřetelnými stopami, které i průměrně inteligentního diváka udrží v časové linii (a navíc to, který je právě den, nám některá z postav záhy sdělí). Je v přirozenosti každého z nás, že začneme velmi rychle kombinovat a sledovat, zda věci dávají smysl, už proto, že hrdinka dělá v podstatě to samé. Až dobře v polovině filmu ji konečně napadne udělat si normální seznam a dosadit si už prožité události do časové osy. Základní dramatický koncept je v zásadě zřejmý už dávno předtím, než film dospěje do finále – když už Linda konečně přijde na to, která bije, a opustí myšlenku, že se zbláznila, pochopí, že je v jejích silách manžela zachránit – otázka ovšem je, jestli opravdu chce. Dny, které kolem ní skáčou jako šílená kobylka, ji totiž přivedou k poznání, že její manželství možná nebylo tak úplně šťastné, jak se původně zdálo. Ze zábavného těkání časem se všemi těmi zapadajícími ozubenými kolečky se tak rázem dostáváme docela jinam. Jinde se ovšem dějí úvahy tak málo originální, že se raději vraťme k hodinářství scenáristy Billa Kellyho a za mořem debutujícího německého režiséra tureckého původu Mennana Yapa – abychom po důkladné úvaze došli k závěru, že v éře digitalizace jsou kolečka k ničemu, jinak řečeno a promiňte mi tu neobratnou metaforu, že je to všechno podfuk a celá ta složitá šaráda je jen formálním ozvláštněním v zásadě banální historky. Dramatickým základem pohybu v čase je totiž právě ta lákavá možnost věci ovlivňovat a měnit, tedy stavět se k nim čelem – zatímco Linda těká dny jen proto, aby pochopila, co se děje, a pak velmi otrocky dělala věci, o kterých už ví, že je udělala, čímž vlastně jen udržuje rovnováhu dění (a dává najevo, jaký je scenárista pašák). Do sebe zacyklené události tak nevedou k nové realitě a právě ve chvíli, kdy se začnete sami sebe ptát, o čem to celé vlastně bylo, dostanete takovou ránu pod pás, až se vám zatmí před očima. A věřte, že tomu vůbec nepomůže uměle implantovaný spirituální motiv, který do filmu vnáší nevinný starý kněz.

Slušný úspěch Domu u jezera zřejmě vnukl Sandře Bullockové pocit, že cestování časem je neodolatelné téma, nehledě k tomu, že role lehce znavené manželky a matky dvou malých dcer, zmítané bolestí, zmatkem a nadějí, dá jejímu v posledních letech dosti stereotypnímu herectví příležitost rozkvést. Nedá. Statečně se sice snaží o dospěle zralý, civilně tlumený projev, ale je to stále tatáž Sandra Bullocková, jen bez úsměvu a se dvěma vráskami navrch. Nemáme si ale na co stěžovat – skutečně dobrá herečka by nás totiž mohla svést z cesty a vzbudit dojem, že to, na co se díváme, má větší cenu než piksla s popcornem. A přestože Yapo nebude bez talentu a s kameramanem si očividně rozuměli, nepodařilo se jim vynahradit zklamání z nevyužitých možností a podvratně zmršené pointy.