Smrtonosná past 4.0

Není snad na světě blouda, který by si troufnul popřít, že první Smrtonosná past (1988) patří na úzkou špičku špičky nejšpičkovějších akčních filmů všech dob. S pokračováními už je to diskutabilnější: Dvojka originál v podstatě obtáhla přes kopírák, jen děj místo mrakodrapu přesadila na letiště. Trojka zase opustila koncept „chlap pobíhá a střílí v uzavřených prostorech“, rozšířila hřiště na New York a okolí, a bohužel v závěru poněkud vyšuměla do ztracena. Na díl čtvrtý jsme museli čekat dlouhých dvanáct let.

Napřed ta nejdůležitější z dobrých zpráv. Není to průšvih, určitě ně. Holedbal-li se Bruce Willis v nedávných rozhovorech, že je čtyřka stejně dobrá jako jednička, ne-li lepší... pak nám bohužel připevňoval na nos bulíky, protože to ani zdaleka pravda není. Leč s dalšími dvěma díly už se naštěstí měřit může. Nedá se sice říct, že by s výjimkou postavy Johna McClanea byla ze stejného těsta, ale určitě patří k těm lepším akčním filmům z poslední doby.

Když už jsme u McClanea... pochopitelně zestárnul o náležitý počet let, po vlasech už nemá ani památky, a dospělá dcera (Mary Elizabeth Winsteadová) se k němu nehodlá znát. Právě když mu takhle jedné noci vmetla do tváře, jaký je parchant, zašuměla v jeho služebním autě vysílačka s rozkazy. McClane má do Washingtonu eskortovat hackera Matta Farrella (Justin Long), který je jedním z mnoha podezřelých z toho, že se skrze internet prošťoural hluboko do vládní počítačové sítě. Jenže ledva si Matt začne balit své švestky, někdo začne jeho byt dekorovat olovem. McClane se tedy chápe zbraně a o pět minut později je půlka bandy vysoce profesionálních útočníků na cucky a ta druhá má aspoň něco modřin.

Byli to pohůnci Thomase Gabriela (Timothy Olyphant), arcizloducha dne, který právě rozjel velkolepý plán, v jehož rámci hodlá pomocí počítačů uvést Ameriku do stavu totálního chaosu. A jelikož Matt ví něco, o čem by se podle Gabriela vědět nemělo, budou jeho směrem vysílány další a další kavalkády čerstvých pohůnků, případně Gabriel, když už má jednou ovládnutou celou digitální Ameriku, využije své moci třeba k tomu, aby proti němu obrátil dopravu. Díky McClaneovi to ale Matt znovu a znovu ustojí a navíc ti dva začnou pozvolna kout plán, jak se megahackerovi dostat na kobylku. Ten se opravdu naštve a uvědomí si, že polda má dceru...

Je třeba říct, že pokud něco víte o počítačích, internetu a hackování, je nezbytně nutné, abyste své znalosti na dvě a něco hodiny ignorovali, jinak by pro vás SP4.0 mohla být jen další z mnoha komedií a la Síť. Musíte přimout jako fakt, že v rámci dějotvornosti není pro nikoho problém třívteřinovým zběsilým ťukáním do klávesnice přepnout všechny semafory ve městě na zelenou, dostat se k tajným armádním kódům, záběrům z videokamery ve výtahu soukromého domu, nebo pro mě za mě spláchnout záchod na palubě Air Force One, to vše samozřejmě v pestrobarevném grafickém rozhraní se spoustou velikých nápisů jako „nahrávám virus“.

O počítače tu vůbec nejde, ty jsou jen záminkou pro to, aby mohli McClane s Mattem pobíhat z místa na místo, řešit vzájemné generační neshody, a zabít spoustu lidí. Režisér Len Wiseman (dvoudílná série Underworld) se zprvu zdál být dosti podivnou, respektive nezajímavou volbou, ale nakonec příjemně překvapil. Jeho akční režie sice není přímo „oldskool“, ale naštěstí neotravuje rádobycool moderností a přeplácaností. Většinou přesně víme, co se děje a jak se to děje, přičemž z realizačního hlediska se to děje opravdu svižně. Snad si jen mohl odpustit to neustálé modré tónování – stejně ho nikdo neumí tak, jako James Cameron (jehož Pravdivé lži mimochodem trochu připomíná závěrečná akční scéna, která už je z poněkud absurdnějšího soudku). A taky mohl angažovat lepšího skladatele, než je konstatně nezajímavý Marco Beltrami, jehož hudba je ztělesněním „akčního šumu“.

Jestli SP4.0 něco výrazně chybí, jsou to... ehm... zkrátka o něco větší koule. Předchozí Pasti byly nekompromisně drsné a láskyplně nekorektní. McClane hulil jako fabrika, mluvil jako kanál, třetí díl protrpěl s kocovinou, a když šlo opravdu do tuhého, cákalo z něj i z jeho protivníků větší než malé množství kečupu. Čtyřka ale musela být z rozhodnutí studia Fox mládeži přístupná (puberťáci = dolary), pročež John nekouří, abstinuje, nejdrsnější slovo, které pronese je „honibrk“ (trademarkové, leč u nás nepříliš známé „Yippee-ki-yay, motherfucker!“ je poměrně umně zamaskováno) a krve je tu sotva na oblíznutí.

Jako obvykle platí i že dobrý thriller dělá dobrý záporák, a i tato stránka SP4.0 je na tom podobně, jako zbytek filmu. Tedy docela fajn, ale ne přímo super. Timothy Olyphant se opravdu snaží, ale i když umí výhrůžně mluvit a tvářit se ďábelsky zpruzeně, ve stejné lize jako Alan Rickman či Jeremy Irons (jehož kreaci exkolega Hoffman, dej mu pámbu věčnou slávu, svého času označil za „homosexuálního učitele tělocviku“, ale mě se stejně líbil) holt není.

Navzdory přihoblovaným hranám (a ne právě nejzajímavěji vymyšlenému ději) ale Wisemanovi zůstal v ruce největší trumf, kterým je pochopitelně sám John McClane. Bruce Willis na to ve dvaapadesáti stále má a i když už bohužel místo v nátělníku pobíhá v kožené bundě, a v některých záběrech vystrkují růžky zárodky pučícího vícebradí, stále je neomylně McClanem, tím ironickým nezmarem, který se... abych tak řekl v aktuálním duchu korektnosti... s ničím nepere. (Snad jen ten monolog o hrdinství mu scenáristé nemuseli vkládat do pusy.) Chtěl bych jej vidět v pětce? Proč ne, nepřijde-li za dalších dvanáct let.  

P. S.: Nerad se pitvám v našich procentuálních hodnoceních, ale vězte, že mých 80 % je spíš něco jako 70,5 %.