Spider-Man 3

Všechno je v nejlepším pořádku. Díky Spider-Manovi je New York bezpečný a klidný. Lidé svého Spideyho milují, i když jen málokdo tuší, kdo se za maskou nesobecky ochranitelského pavoučího muže skrývá. Že jde ve skutečnosti o Petera Parkera, tajícího supehrdinské vlastnosti za identitu brýlatého, ňoumoidního vysokoškolského studenta, ví bezpečně jen jeho přítelkyně Mary Jane Watsonová. Donedávna to věděl i Harry Osborn, kterého z kamaráda ve smrtelného nepřítele změnilo poznání, že Peter coby Spider-Man zabil jeho otce. Když však Harry inovuje tatínkova superzlodušská udělátka a zaútočí na Petera coby New Goblin, dostane na budku a skončí v nemocnici se ztrátou paměti bytelnější, než měla rybka Dory z animované komedie Hledá se Nemo. Harry si pamatuje jen to, že tatínek zemřel a Peter a Mary Jane jsou jeho fajn kamarádi ze střední školy – což je dojem, který se v něm oba bez výčitek svědomí snaží posílit. Jak dlouho to ale vydrží?  

Pořádnou ránu do hlavy – byť jen obrazně - ovšem po Harryho vzoru postupně utrží i všechny další hlavní postavy. Kariéru Mary Jane na Broadwayi rázně ukončí vyhazov z divadla kvůli (oprávněným) špatným recenzím, načež se dívka - zhrzená tím, že na ni slávou zpychlý Peter nemá čas -, vrhne do náruče momentálně středoškolsky nekomplikovaného Harryho. Což je zase rána pro Petera, který však paralelně s otázkou zlomeného srdce musí řešit problém s černým symbiotem z vesmíru, který se na něj přilepil, když se s Mary Jane tuhle z pavučiny  v parku dívali na padající hvězdičky. Symbiot, který se prolne do Spideyho superhrdinského obleku, posiluje vlastnosti svého hostitele – ale také jeho agresivitu. Z Petera se ve všedním životě stává sebestředné hovado, zatímco jeho pavoučí existenci ovládne destrukce a pomsta. Ta je svázaná s odhalením policie, že před lety Peterova strýčka Bena zastřelil recidivista Flint Marko, který se teď motá na útěku z vězení městskou periférií tak dlouho, dokud se nestane omylem obětí experimentu s urychlováním částic a nepromění se v písečného superzloducha Sandmana. Ten sice netouží po ničem jiném než po pomoci své nemocné dcerce, ale i sebeušlechtilější idea se může jaksi zvrhnout.

Další „ránu“ – počítáte je ještě? - utrží agilní fotoreportér Eddie Brock, když se pokusí podvodem Petera vyšoupnout z pozice dvorního Spider-Manova fotografa v plátku Denní polnice. Symbiot ve frustrovaném mladíkovi nachází mnohem vstřícnějšího hostitele než v Peterovi - a na světě je další superpadouch s jedovatým jménem Venom.

Jen toho šéfredaktora Denní polnice Jamesona netrefí žádná rána ani šlak, před čímž ho účinně chrání vedle věrné sekretářky i nezbytná dávka profesionálního cynismu. Kéž by jí měly více i ostatní postavy, aby se nechovaly ve svých comicsových rolích jako pubertální idioti a vy s nimi mohli kapánek sympatizovat – a kéž by profesionálního cynismu měli méně samotní tvůrci Spider-Mana!

Pokud totiž vyloučíme možnost, že pořádnou ránu do hlavy utržil i režisér Sam Raimi, je tragická nepovedenost třetího pavoučího filmu výsledkem složité kalkulace, která zjevně nakonec nevyšla. A pak že není na světě žádná spravedlnost! 

Odpustit a pochopit?

Spravedlnost, nespravedlnost, tím, kdo zůstane nejvíc bitý, je divák. Spidermaní jednička a dvojka mají mezi comicsovými adaptacemi vysoký kredit a nebyly důvody pochybovat, že Sam Raimi svou trilogii dotáhne důstojně do konce, zvlášť když mu k tomu producenti poskytli nevídané finanční zázemí a větší autorský prostor (tentokrát je spolu se svým starším bratrem Ivanem podepsán i pod scénářem).

S tím autorským prostorem to ovšem asi nebylo tak slavné, protože jindy tak konzistentní tvůrce se zjevně ocitl pod tlakem ve vztahu k rozjetému, lukrativnímu projektu. Snaha vyhovět všem co nejlépe může být cestou do pekel, což třetí Spider-Man pěkně ilustruje.

Slibně rozměrná metráž se postupně mění v divácky otravnou délku: vnitřně rozpadlý příběh disponuje přílišným množstvím postav. Během těkání mezi jejich jednotlivými příběhy prostě není dost času na to, aby je autoři emocionálně prohloubili o nějakou náladovou situaci, která sice není nezbytně nutná pro vyprávění děje, ale diváky potěší a hrdinům prospěje. (Na DVD právě vychází druhý Spider-Man obohacený o několik právě takových původně vypuštěných okamžiků - můžeme se snad těšit na nějakou čtyřhodinovou verzi Spider-Mana 3 pro domácí kino?). Scén ve stylu etudy „Spider-Man ve výtahu“ nebo dojemné atmosférické sekvence s cestujícími newyorské podzemky z dvojky si opravdu mnoho neužijete.

Nechme stranou otázku, zda by byl film lepší, kdyby producent Avi Arad nepřesvědčil Raimiho, aby do příběhu dodal ještě postavu Venoma/Eddieho Brocka. I když scenáristé se snaží všechny příběhy provázat a Harry, Eddie a Flint se nějakým způsobem pokoušejí zrcadlit Peterovu rozpolcenou situaci, vznikla nakonec jen nesouvislá změť efektních dějových linií a la nešťastný Batman a Robin. Zdaleka ne všechny logické zkraty tak můžeme přičíst na vrub zajímavému nápadu provázat film úžeji s comicsem prostřednictvím „samozřejmých“, úsečných přeskoků ze situace do situace.

Ke svázání dramaturgicky  nesourodé podívané vám samozřejmě moc nepomohou ani prvoplánově „návodné“ promluvy typu „pomsta je jako jed, protože nás mění v netvory“, „musíme odpustit sami sobě“, případně „důležité není odpuštění, ale pochopení“, které vám mají naznačit, o čem že tenhle film vlastně je. Americká vlajka, se kterou se Spidey objevil už v traileru, totiž nekorunuje dílo, jež skrytě komentuje současnou společenskou a politickou kondici Amerik. Je prostě jen další z vyprázdněných metafor, kterých si tady užijete vrchovatě, aniž by skládaly dohromady  nějaký význam (tak, jako tomu bylo v hrubě podceněném Leeově Hulkovi). Pochopit to všechno, natož autorům filmu odpustit, může být pěkná dřina.

Sám sobě Rattnerem 

Dojem nesourodosti a přeplácanosti zasahuje překvapivě až do oblasti volby žánru. Z filmu nesmyslně vyčnívají „hudební“ scény naznačující, že v jistém okamžiku natáčení možná autoři koncipovali vyprávění jako muzikál (pěvecká vystoupení Mary Jane, tanec písku při zrození Sandmana, Peterova taneční exhibice v jazzovém klubu, způsob likvidace symbiota…). Mezi žánrové formy, s nimiž Raimi zakoketoval, ovšem patří i melodrama (neměl by ovšem dojatě zaslzet spíš divák než hrdinové?) a parodická komedie (a nemyslím, že by ji Tobey Maguire zvládal, zvlášť když mu asi nikdo neřekl, zda Peter změněný novým černým tričkem na své okolí skutečně působí, nebo zda mu má být jen pro smích).

Vinou těchto svévolných vylomenin si nejspíš nakonec ani nevzpomenete na postavy, jež vás mohly skutečně vzít za srdce, kdyby si na ně autoři filmu našli víc času. Třeba na tu ubohou dcerku Flinta Marka, která nakonec zůstala o berličce, bez pomoci, nebo na skvostnou postavičku Peterovy sousedky Uršuly, která má v podání Mageiny Tovahové větší sexappeal než celá Mary Jane v příliš standardním podání Kirsten Dunstové…

Navzdory tomu, jak urputně se Raimi snaží všechno odvyprávět a na nic nezapomenout, některé postavy nakonec nečekaně mizí – především Peterova spolužačka Gwen Stacyová v podání „té“ Bryce Dallas Howardové (jejíž obsazení do role blbé blondýny tak vyzní docela naprázdno!) nebo Gwenin otec v podání Jamese Cromwella. Stěží se můžete cítit neochuzeni, protože musely uvolnit protor komplikované a rozmáchlé digiakci. Technicky propracované akční scény se vám nejspíš budou celkem líbit, i když jí zase není tolik, aby na nich mohl film stavět. Skoro žádná si navíc nezaslouží, abyste si ji zapamatovali (i když třeba práci s písečnou podstatou Sandmana považuji za velmi pěknou).

Ani prvního a druhého Spider-Mana si přitom určitě nepamatujete kvůli trikům a akčním scénám, ale kvůli jedinečné, melancholické atmosféře, jíž Raimi tak osobitě obohatil comicsovou předlohu. Od třetího pavoučího filmu však nic takového nečekejte. Pokud se ve dvojce Peter/Spidey s plnou vážností a smutkem vypořádával s otázkou „dospělé“ zodpovědnosti vůči svým superhrdinským schopnostem, ve trojce on sám, ale i Mary Jane a Harry, působí nečekaně infantilně (k čemuž ještě přispívá odporný český dabing, jemuž se snažte vyhnout!). Scény středoškolské rozvernosti v rámci milostného trojúhelníku, jako vystřižené z teenagerovského seriálu, působí opravdu skoro idiotsky, zvlášť když jsou svázány s dickensovsky nepochopitelnou sociální polarizací: Peter degraduje v jakousi nuzáckou „socku“, zatímco z Harryho je boháč obývající luxusní sídlo…

Dovedu si představit, že tvůrci zřejmě prostřednictvím této až lynchovsky přemrštěné kýčovistosti chtěli navodit idylickou atmosféru, aby ji pak mohli nečekaně zlomit do temného vyprávění o souboji hrdiny se sebou samotným (na jehož řádné, „vážné“ problematizování však nakonec nenašli místo). Dojem nevinnosti jako vzpomínku na dávno ztracené časy dětství, od kterých by se dalo odstartovat další seriálové kolo, vyžaduje soustředění a preciznost, na jaké Raimiho tým neměl čas (na rozdíl od Supermana Bryana Singera, jenž je  z tohoto pohledu báječně propracovaný).

Raimimu se tak povedl smutný husarský kousek: třetím filmem odstřelil celou vlastní sérii, a to způsobem srovnatelným snad jen se zločinným počínáním Breta Rattnera, který onehdy zmrvil Singerovu sofistikovanou práci na X-Menech. Zlobit se na něj však nemá smysl, protože patrně neměl moc na výběr. Možnost volby mezi dobrem a zlem, kterou nám jeho hrdina tak nabádavě připomíná, totiž bývá v realitě často jen pomyslná. A existují nesrovnatelně horší filmy než zmatený a kompromisnický Spider-Man 3…

V den, kdy píšu tyhle řádky, si film teprve odbývá premiéru, takže mohu stěží komentovat jeho návštěvnost. Nevylučuji však, že se na něj diváci jen pohrnou - podobně jako na třetí X-Meny či na druhé Piráty z Karibiku (kteří měli stejně rozpadlý a nesmyslný scénář). I vás se ovšem týká otázka volby: můžete se rozhodnout, jestli na Spider-Mana 3 do kina půjdete, nebo nepůjdete.

Ale ani vy vlastně nemáte moc na výběr… Se vším svým profesionálním cynismem totiž pochybuji, že by někoho od plánované návštěvy kina odradila záporná recenze. Takže pěkně šupem do kina…