Černá kniha

Hodně krve a slizu už na plátnech uplynulo od dob Hvězdné pěchoty (1997) a Muže bez stínu (2000), s nimiž slavil obludný Holanďan Paul Verhoeven hollywoodské úspěchy na hranici návratnosti nákladů. Neustálý tlak producentů („když už tam máš krev, necpi nám tam navíc nahé zadky, jinak dostaneme špatný rating“) ho postupně otrávil, a tak odešel zpátky domů, kde dříve točil filmy, v nichž muži onanovali do kamery a za něž získával festivalové ceny, aplaus kritiků a jimiž se vepisoval do paměti a podvědomí celého národa.

Černá kniha se stala brzy po uvedení divácky nejnavštěvovanějším holandským filmem všech dob a opět – i když jinak než dřív – jde o jakési „národní dílo“. Inspirován různými pravdivými historickými událostmi, složil Verhoeven se svým spoluscenáristou Gerardem Soetemanem nepravdivý příběh z druhé světové války, do nějž namíchal zápletky z drásavých „politicky účtujících“ filmů, šestákových dobrodružství a barvotiskových melodramat, a to vše protkal hitchcockovsky hladkým a pevným švem vypravěčského napětí.

Výsledek tedy není tak podivně studený jako třeba Svěrákův Tmavomodrý svět, jemuž pokus o „proteplení“ melodramatickou zápletkou neprospěl, ani není tak zoufale vyměklý, líbivě hladivý a bázlivě přívětivý jako Menzelův Anglický král, u nějž se diváci rádi poznávají jenom v těch lepších stránkách nahrubo načrtnutých figurek. V Černé knize nejsou ani figurky, ani tragédové, ale mnohobarevné a mnohožánrové figury. Při otázce Už zase druhá světová válka a zlí Němci? odpověď zní:  Ano, ale, panečku, jak zlí a zvrhlí! A jak bez viny nejsou ani ostatní! Odbojáři, kolaboranti, staří, mladí, muži, ženy..., téměř všichni jsou hrozné svině, byť třeba odůvodněně, jen zpočátku či naopak opožděně.

Proti klasickým stereotypům válečných opusů však duševně a morálně nejsilnějším hrdinou není ušlechtilý macho, ale protřelá žena, která umí využívat základních instinktů. Židovka Rachel, jíž zabijí nacisti rodiče, pronikne s pomocí komunistických partyzánů až do hlavního holandského sídla nacistů a – obarvena (všude) na blond – špicluje v jejich kancelářích a postelích důležité informace.

Černá kniha střídá naturalismus s kýčem, kolísá mezi vážným a ironickým filmem a s pomocí žánrových berliček umí dosáhnout velmi pronikavého účinku a opravdu plasticky ukázat nejen peroxid vodíku na chloupcích v intimních partiích, ale i paradoxy dějin, snad ještě intimnější a štiplavější. Spletité vyprávění udrží pozornost a napětí téměř po celé dvě a půl hodiny své stopáže, přičemž co chvíli jako by režisér mrknul na publikum „neberte to tak vážně“, aby si pak mohl dovolit být ještě drsnější než v předchozí scéně.

Na Verhoevenově režii je sympatické, že se vůbec nesnaží být stylisticky „cool“, působí naopak (v dobrém slova smyslu) staromilsky a bez výrazných efektů. Styl je neokázalý a výprava adekvátní dějovému materiálu, každý vpád násilí znamená šok v rámci vyprávění a soucítění s postavami, ne exhibici „podívejte, jak umím být nechutný“. Když někdo zvrací nebo se brodí výkaly, neuhne se pohledem, a přitom se stále nacházíme v cukrkandlově hezkém retro filmu s fetišisticky sexy blondýnkou. Příznačný je třeba záběr, kdy si Rachel alias Ellis po záškodnické akci umývá v záchodu své nalakované nožky zamazané od uhlí a pak vyjde na taneční parket…

Z hlediska toho, jak různorodě se vyvíjejí a převracejí osudy postav, skýtá snímek ohromnou zábavu, ale přitom to je hlavně tvrdá, nelítostná morální lekce všem zúčastněným stranám tehdejší války (a koneckonců i těch následujících). Všudypřítomný cynismus tu slouží kvůli přežití, ne kvůli tomu, abychom se vysmívali postavám; ty jsou zkoušené a ničené doopravdy. Co jsem měl možnost pozorovat, překvapilo mě, jak film dobře komunikuje s většinou diváků a je přijatelný jak pro mladší, tak pro starší ročníky. Nicméně, i tak zaznívají hlasy „je to docela obyčejné, jen s několika momenty typickými pro Verhoevena“. Nechci být ve svém nadšení nekritický, ale doporučil bych podívat se na toto dílko ještě jednou a proniknout do jeho rafinované struktury.

Co snad zůstává bez debat, je herecký zjev a projev představitelky hlavní (dvoj)role, třicetileté Carice van Houtenové, jež je krásná přesně tak, jak byly krásné ženy ve starých filmech, a která dovede být trochu diblík i femme fatale. Rozverná, roztomilá i smyslná, nedostupná a nelítostná. Uhraje s grácií všechny proměny, vzhledové i věkové, polyká v sobě emoce a ztvárňuje „ženství“ jako samu esenci „herectví“. Vždy mít masku, druhou identitu a vždy začít s novou rolí, když ta stará už začne být neúnosná. Van Houtenová zastiňuje víceméně všechny ostatní, ačkoli i ti jsou výborně vybraní, především Sebastian Koch coby „hodný nácek“ se svým ušlechtilým šarmem povadlého Vinnetoua, jenž z něj sálal i v nedávno uvedeném německém filmu Životy těch druhých.

Nenapadá mě, co bych měl Černé knize vytknout, snad ani tu délku. „Copak to nikdy neskončí?“ – ptá se někdy po druhé hodině stopáže hlavní hrdinka, kterou čeká ještě téměř půl hodina strázní, a vyznívá to jako finální poselství. Ano, dějiny nikdy nekončí a jakékoli střídání režimů nese jen nové problémy a násilí. Takhle hovoří devětašedesátiletý moudrý muž, vystudovaný matematik, fyzik, známý prasák a národní hrdina. Díky, Paule. Skvělá hodina dějepisu.